"Limituje tě, že nemáš vzdělání v oblasti psaní?"

V posledním měsíci ke mě přišly dvě zajímavé věci – román Eškola Neva, který je založený na tom, že autor co nejupřímněji a nejotevřeněji odpovídá svým čtenářům a počin Nica Cavea, který dělá totéž na svém blogu. Obojí mě nadchlo, a tak si muže beru jako inspiraci k rubrice, ve které občas odpovím na nějakou vaši otázku, která třeba nevydá na longread nebo mám prostě chuť ji zpracovat jinak. 

Nemám magisterský titul ze žurnalistiky ani z tvůrčího psaní. Mám ho z učitelství pro druhý stupeň základní školy v kombinaci občanská výchova – zeměpis. 

Když mi bylo třináct, snila jsem o tom, že budu sportovní komentátorkou. Už v té době jsem ale čas od času poslala nějaký svůj článek do novin, a když mi přijali první text v dnes už neexistujícím časopise Juicy, tušila jsem, že moje cesta bude spíš psaní.  

Po maturitě jsem se hlásila na žurnalistiku. Ale když jsem viděla test všeobecných studijních přepokladů, v němž jsem měla rozřadit koně k jejich majitelům a stájím, pakliže vím, že “kůň A nepatří Petrovi a patří do stáje, která je …”, víte, co myslím, že?, položila jsem tužku a přijímací zkoušky opustila. I když mě to mrzelo, zpětně jsem za to vlastně ráda, protože si nejsem jistá, co by mi titul ze žurnalistiky vlastně přinesl. Studovat žurnalistiku není to stejné jako studovat medicínu, kdy je jasné, k čemu směřujete, že se po dokončení studia uplatníte a především že diplomem ze školy vaše studium teprve začíná. 

Naopak se mi začalo zdát výhodné vystudovat jiné zaměření než umělecké. Nahlédla jsem do konkrétního oboru a říkala jsem si, že detailnější vhled mě může nasměrovat, abych se v rámci psaní věnovala třeba tématům kolem školství. Zpětně mi přijde kouzelné, jak jsem studovala na učitelku, a přesto jsem věděla, že nikdy učit nebudu a budu psát. Trvala jsem si na tom, věřila jsem si  a vlastně pořád jsem psala – a časem za to dokonce dostávala peníze. Měla jsem v sobě takový ten postoj: budu prostě psát, přes to nejede vlak. V čem mi žurnalistika chyběla, a vůbec to považuju za nejcennější hodnotu studia vysoké školy, byli učitelé a vstevníci, kteří by mi poskytli cenné profesionální kontakty a podpořili mě. Takhle jsem si musela všechno zajistit sama, například zazvonit na brněnské dveře Mladé fronty a říct: "Chci psát, nemohla bych k vám prosím aspoň na stáž?" Mohla jsem. A zase psala. Četla. Psala. A četla. A tu a tam dostala šanci v časopise, kde se mého textu ujmul editor a připsal mi k němu pár poznámek. 

Zato se mě ale týkaly ambice, seberozvoj, neustálá touha se zlepšovat, a tím možná trochu zabrzdit své pochybnosti, že psát vůbec neumím, že povedené texty jsou jen výsledek nějaké shody náhod, a najít důkaz jakési oprávněnosti, že skutečně jsem kreativním člověkem, protože – mám ten či onen diplom nebo jsem absolvovala ten či onen kurz. Našla jsem si skvělé vzory (Michelle Losekoot, René Nekuda a mnohé další) a jejich práce a kurzy mě nepochybně velmi posunuly. Když mi přijde do cesty zajímavý kurz týkající se kreativity, tvorby, psaní, což se v dnešní době děje v podstatě denně, mám chuť se okamžitě přihlásit: bez toho nemůžu napsat knihu, bez toho nemůžu žít, říkám si vždycky, přestože unvnitř dobře vím, že můžu – ostatně obojí dělám. :) Mám absolutně všechno, co je potřeba k tvůrčí práci, kromě sebevědomí konečně si sednout a pustit se do práce – místo čtení další příručky, jak na ni. Nenakládám si další a další vzdělávání, abych nemusela sednout a pustit se do práce samotné, ptávám se teď často, zatímco si prohlížím stránky Master Class. Ještě lekci od Malcoma Gladwella? A Margaret Atwood? A pak už fakt začnu! 

Některé kurzy mě v kreativním životě výrazně posunuly. Poslední dobou se ale také často přistihnu, že o kreativním procesu a psaní už toho vím tolik, že si pak nejsem jistá vůbec ničím: Je tohle dobrá první věta, nebo je to klišé? Nenapsal už tohle téma náhodou někdo i takto, jak ho chci napsat já? 

Měla jsem období, a do jisté miry pořád trvá, kdy mi přišlo, že se s každým týdnem sebevzdělávání nezlepšuju, ale zhoršuju. Čím víc toho vím, tím víc jsem nejistá, abych dokázala psát spontánně. Každou větu podrobuju zkoumání, dělám si starosti s návazností myšlenek, argumentací, délkou, jazykem. Vypadává mi dětská neznalost, která dovede člověk k popření sebereflexe. A tím pádem hravost. 

Někdy až tolik, že se mi chce říct: nelimituje mě, že nemám vzdělání v oblasti tvůrčího psaní. Spíš mě občas limituje, že s každou další přečtenou knihou, klikem na skvělý článek, podcastem, ho mám možná víc, než aktuálně potřebuju, abych se s lehkou hlavou pustila prostě – do psaní.