POCITOVKA: Privilegovaný lockdown číslo kolik že vlastně?

Blížil se totiž konec postního měsíce Ramadánu a svátky Hari Raya, což je pro muslimy něco jako pro nás Vánoce. Svátky trvají dva dny, ale často se protáhnou klidně na pět nebo na celý týden. Za běžných okolností – aspoň tak mi to vyprávěla moje chůva – se slaví formou tzv. open houses. Každá rodina připraví hromadu jídla a všichni se navzájem navštěvují, jedí a modlí se. To bylo loni i letos zakázané. Naší chůvě navíc tři dny před svátky po kratší nemoci (nebyl to covid) zemřel bratr. Když muslimové zemřou v období Hari Raya, je to velké milosrdenství a údajně to znamená, že dotyčný člověk byl něčím výjimečný – něčím, co si s sebou bere i na druhý břeh. 

V Malajsii mají od začátku covidové krize různé stupně lockdownu, které se označují jako MCO, EMCO, CMCO. Každý stupeň lockdownu měl loni svoje pravidla a lidi je – měřeno pohledem z Česka a Ameriky, odkud jsme v říjnu přijeli – snad až úzkostlivě dodržovali. Malajsie je sice oficiálně demokracie, ale doopravdy je spíš autokratická. Jak to tak pozoruju z domovní uzávěrky, hodně se tady pracuje se strachem. Každopádně ať je režim jakýkoliv, instituce v něm mohou být vedené buď organizovaně nebo chaoticky. A v Malajsii je to minimálně tento rok druhý případ: covidová pravidla se také kvůli lidem, kterým dochází trpělivost, různé ohýbají, podmínky se specifikují, ale nikoliv dostatečně, takže každý si je vykládá jinak a nikdo neví: Můžeme do parku s dětmi, nebo nesmíme? (Do včerejška jsme mohli, ale jen do některých a často jen ve sportovním oblečení. B. do parku třeba nepustili, jelikož měl na sobě kraťasy s kapsami, tedy “neběhací”, jak se vyjádřila ochranka u vchodu.) Může k nám domů přijít chůva? Můžeme mít návštěvu? Proč je v našem condominiu zavřený bazén, když ve vedlejším je otevřený? Na začátku měsíce zdejší vláda například znovu uzavřela školy, ale nechala ramadánové bazary, na kterých byla hlava na hlavě. Jeden den také zakázala jakýkoliv venkovní sport, ale protože lidi se bouřili, během čtyřiadvaceti hodin otočila a sportování bylo zase povolené. Je to podobný Kocourkov jako bylo (je?) Česko. Což je podle mě věc, která lidi po roce a půl vytáčí absolutně nejvíc: žádná konzistentní pravidla a bohužel ani žádná vyhlídka, že věci se brzy zlepší, protože očkování jde malajsky laxním tempem – aspoň jednu dávku vakcíny má v sobě pouhých 5% populace! Pokud to takto bude pokračovat dál, prožijeme diplomatickou misi v lockdownu. Ten aktuální pro nás znamená zákaz skoro všeho. Oproti loňsku, kdy jsme tady v covidových začátcích ještě nebyli, jen tu ale jedno pozitivum – pořád můžeme ven! Loni byli místní zavření pětapadesát dní víceméně bez možnosti vylézet a nadechnout se – tedy pokud jeden z rodiny nešel zrovna na nákup do nejbližších potravin. Locdown tehdy každopádně pomohl, v červenci byly dny, kdy noviny psaly třeba jen o jediném covidovém případu a do ledna se čísla jakž takž držela ve stovkách nebo velmi nízkých tisících. Tak jak to, že se to teď tak hrozně zhoršilo?

Upřímně - myslím, že je to kombinace víc faktorů. Některé už jsem zmínila. 

1. Lidé už jsou otrávení a postupně přestávají dodržovat opatření. 
2. Během Ramadánu byly povolené ramadánové bazary, kde se potkávaly stovky lidí. Oslavy Hari Raya už vláda zakázala, ale to už bylo pozdě.  
3. Zatímco v některých zemích světa očkují jako vzteklí, tady mají vakcínu necelé 3 miliony lidí z třiceti milionové populace. Je to bída. 

Když vláda v pátek vyhlásila nejpřísnější lockdown (a neudala žádná pravidla, na ty jsme čekali až do nedělního večera), bála jsem se, že se děti nedostanou ani před dům a začala jsem uvažovat, jestli je nevzít na prázdniny do Čech. Já i B. jsme očkování, a minimálně já s dětmi můžou odjet v podstatě okamžitě. Jenže v Malajsii bohužel stále platí ponávratová karanténa. Prázdniny kdekoliv mimo Malajsii tudíž znamenají – i pro očkované!!! a momentálně i pro diplomaty – další dvoutýdenní pobyt v karanténním hotelu. Ano, fyzické zdraví je důležité, ale to mentální taky. Takže dokud budeme moct alespoň vyjít na procházku, zatím zůstáváme. 

Při každém takovém uvažování a mrzení (jet, nebo nejet do Evropy?) si znovu uvědomuju, jak jsem privilegovaná.  

Ani v tomto lockdownu neřeším: 

• jak si vydělat na živobytí
• že nebudeme mít co jíst 
• čím zabavit děti, protože nemáme doma hračky, natož počítač a televizi (zrovna nějakou sháníme pro jednu uprchlickou rodinu – nevíte o něčem?)
• žádnou nemoc (klep, klep)
• že uškrtím muže nebo on mě, protože pořád se máme kam zavřít, když už máme všeho plný zuby

Na každém příběhu bezmoci, o kterém se doslechnu, na mě obzvlášť silně vystupuje, kolik toho pořád můžu: 

• uvařit si dobré jídlo
• chodit běhat
• skákat na našem obrovském balkóně přes švihadlo
• zírat chvilku do blba, když se děti na vteřinu zabaví samy
• poslouchat podcasty
• učit se s Duolingo italsky
• mluvit s rodiči
• jít na ambasádu do bazénu, když se mi v rezervačním systému podaří urvat aspoň jedno místo
• chvilku si číst 
• nakoupit pro uprchlíky, odnést to na ambasádu a mít pocit, že jsem v té mizérii udělala aspoň něco málo 
• když budu chtít, sbalit kufr a celému lockdownu a Malajsii velmi rychle zamávat
• dál koji třináctiměsíčního Olivera  
• snít
• nejet úplně non-stop v maminkovském módu, protože minimálně dneska jsem do našeho condominia protáhla chůvu (to je prý povolené?)
• psát, protože jakkoliv teď kreativně nejsem ve své kůži a nic mi nedává smysl, kdykoliv něco napíšu, ať je to jakékoliv, samotný proces tvoření tento pocit o něco vylepší

a tudíž 

NEZEŠÍLET.  

Je to na prd? Je. Energii na všechno kolikrát vyhrabuju ani nevím odkud. 

Když mi čtyřletý syn řekne, že nechce k holiči ani se stříhat, protože "afraid of the virus" (to bylo ještě, když to k holiči šlo), řvala bych vzteky. Tedy kdybych si to já, holka, co se i za nejpřísnějšího lockdownu relativně přísně kontroluje, dovolila. Ale o tom jindy, ano? 

Protože pořád je to na prd privilegovaně. 

Takže zvládnutelně ... Doufejme. 

P.S. K tomuto pocitovému článku o lockdownu přidávám ještě jeden s oficiálními zdroji, čísly a statistikami, který jsem psala včera pro Deník N.