Okamžik radosti: Očkovaná!

Zítra to budou tři týdny, co jsem dostala druhou dávku očkování proti covidu. Tento post, který si můžete přečíst níže, jsem původně psala v polovině května po první dávce Pfizeru pro ty, co ode mě odebírají speciální obsah na HeroHero.

Ale nějak cítím, že by měl dostat prostor i tady. (I kdyby jen z toho důvodu, že přeposláním linku si ušetřím spoustu práce s odpovídáním na osobní e-maily, ve kterých se otázka "Co očkování?" začíná vyskytovat stejně často jako "Jak se máte?") 

Jsem za očkování ráda a váhala jsem jenom v jednom ohledu, a to, jestli vakcína negativně neovlivní kojení. Oliverovi je sice už rok, ale skončit s kojením ještě nechci. Není připraven on ani já. Jsem vděčná ambasádě USA, že nám očkování umožnila. V Malajsii jde očkování totiž extrémně pomalu. S očkováním začala Malajsie v únoru s plánem naočkovat 80% populace do konce roku. Jenže teď je skoro polovina června a naočkovaných je pouze 6,6% populace. To je mizerné číslo. A jeden z důvodů, proč se už třetí týden potácíme (a minimálně do konce června ještě budeme) v další kompletní uzávěrce.   

Bohužel pořád platí, že i s vakcínou bychom v případě, že vycestujeme a vraceli se zpátky do Malajsie, museli do karantény. Čtrnáct dnů v hotelu ani doma, pokud bychom dostali výjimku a mohli absolvovat domácí karanténu, se nám trávit nechce, takže cestovní plány zatím žádné nemáme. Řada našich známých expatů se v létě chystají do Evropy i do USA a všichni se nás samozřejmě ptají: "A co vy?" Člověk ale nikdy neví, co se stane, hlavně v Česku, které fungovalo tak chaoticky, jak fungovalo, a samozřejmě v Malajsii, která je ještě chaotičtější. Cestovat nám teď zkrátka nedává moc smysl. V Malajsii máme zázemí, v němž fungujeme a v němž je nám i v lockdownu snesitelně, částečně právě díky americké ambasádě, kam můžeme chodit například plavat. Za babičkou a dědou do Čech i do Ameriky bychom chtěli, ale znamená to taky spoustu chaosu a v případě krize sezení na zadku na několika kufrech. To raději počkáme, až se situace ještě trochu zklidní a nehrozí, že návštěvu strávíme někde zavření, načež případně odcestujeme do další uzávěrky.  

Pro sebe. Koronaviru se bojím víc než možných vedlejších účinků vakcíny. (To mimochodem platí i pro všechna jiná očkování včetně těch, která nechávám dát dětem.) 

Nechci, aby lidstvo udělalo krok zpět. Za to, kam jsme se jako lidé dostali, může funkční zdravotnictví. Bez anestezie, antibiotik nebo očkování bychom tady už možná nebyli. Jenže tohle není populární téma. Nemoci nevidíme a zdravotnictví bereme jako samozřejmost. Snažím se připomínat si, že samozřejmé není. A taky proto jsem pro očkování. Myslím, že v dnešním světě je to podobné preventivní opatření jako zdravá strava nebo pohyb. Potenciál zachránit životy má obrovský a nežádoucí účinky má všechno, včetně třeba pití velkého množství vody. 

Jsem si dobře vědomá, že žádné očkování (ani žádné léky) nejsou stoprocentní a rizika s ním spojená neodmítám mávnutím ruky. Existují. Vždycky existovala. Nedávno jsem četla zajímavou úvahu o tom, že očkování není vynálezem lékařů, ale experimentátorů, které bychom dneska řadili k alternativní medicíně. Určitá forma očkování se prováděla už ve starověku a středověku, a to hlavně v Číně a v Indii. V Indii se v 7. století proti uštknutí jedovatými hady chránili tím, že si vytvářeli imunitu polykáním malých dávek hadího jedu. Riskovali. Taky díky tomu my už tolik nemusíme. A že se neví, co to udělá do budoucna? No - to neví. Ale to se neví ani u technologií nebo proteinových nápojů, že. 

Souhlasím s názorem, že povinné očkování do jisté míry omezuje lidskou svobodu. Nemám nic proti tvrzení, že očkování by mělo chránit lidi před nemocí a nikoliv jim například "dovolit" chodit do kanceláře nebo cestovat. Zároveň si ale myslím, že v globálním světě je to omezení, které podstoupit musíme. Lidé, kteří odmítají vakcínu (a nemají k tomu vážné zdravotní důvody), mi většinou říkají, že je to jejich tělo, a tak si mohou dělat, co chtějí. Na druhou stranu, zdravý imunitní systém už přece dávno není jen o nás, ale taky o tělech – lidech, kteří nás obklopují a kteří – třeba tím, že se nechali očkovat – zajistí, že na nás při setkání nepřeskočí ohrožení. Jinými slovy: očkováním sice chráním primárně sebe sama, sekundárně ale právě také lidi, kteří se očkovat nemohou nebo nechtějí. Nevnímám imunitu jako něco výhradně mého, ale spíš jako cosi sdíleného, v čemž platí, že moje imunita bude z velké míry taková, jaká bude celková imunita v prostředí kolem mě. Pokud platí, že vakcínu musí dostat minimálně 70 procent dospělých, aby se pandemie dostala pod kontrolu, ráda jsem se zařadila mezi ty, co se na tom budou podílet. Z dalšího dlouhého lockdownu si přeju, ať je to brzy i tady v Malajsii.