Okamžik radosti: Na chvilku doma

Vždycky, když odjíždím z Čech, přemýšlím, co mi v cizině bude chybět úplně nejvíc, a co jde, cpu ještě narychlo do kufru. 

.

.

.

Když pak přijedu do cíle, je to samozřejmě něco úplně jiného. 

.

.

Třeba rum do vánočního cukroví.

Vanilkový cukr. 

A tady v Malajsii otevřít ráno okno nebo vyjít ven a nadechnout se lehkého, čerstvého, svěžího vzduchu, co mě v letní rána pošimrá na kůži, že se otřesu lehkým chladem. Nádech, naplnit si plíce, výdech, a znova.  

Kdo by to řekl, že? Doma taková samozřejmost!  

Dneska dopoledne jsme s Oliverem vyrazili na ambasádu, kde právě sekli trávu. 

Tráva tady v Kuala Lumpur občas někde roste, ale už dlouho jsem necítila její vůni. Většinou ji pohltí smog, přepálený olej, vedro, vlhkost, tropické rostliny nebo divokost, protože na mnoha místech roste nekontrolovaně jako taková změť všemožné zeleně, kterou nikdo neseče. Byl to významný moment. Obzvlášť když tu vůni začala roznášet naplno puštěná klimatizace a větrák v kavárně, kde někdo nechal otevřené dveře. Bylo to, jako by mě někdo na vteřinu přesadil jinam. Byla jsem v tu chvíli doma. Dýchala jsem chvilku Evropu. Na americké půdě. V Malajsii. Dýchala jsem Česko. České léto. Prázdniny.

Plánovala jsem, že až dnes Oliver usne, sednu si sem a vy(T)řídím to-do list. (To T je tady důležitý!)

Místo toho sedím, čučím, nasávám, a přemýšlím: je tohle ten moment, kdy by si měl člověk koupit letenku domů?