LONGREAD: Bilingvismus: Jak učím svoje děti česky?

Často se mě ptáte ... Ne – ale teď vážně. Než jsem porodila děti, radovala jsem se, jakou budou mít výhodu americko – české rodiny a dvou jazyků víceméně zadarmo. Dnes jsou Benjamínovi 4 roky, Oliverovi 1 a zjišťuju, že předat dětem češtinu je a bude můj úkol na celý život.

Než se začtete do textu níže, chtěla bych vám říct jednu věc: učím děti česky, protože je to pro mě důležité. Myslím si, že znalost češtiny má smysl. O konkrétních důvodech bych tady ráda napsala někdy později. Co je ale zásadní: nemusím se do češtiny nutit a věci, které zmiňuju níže, dělám víceméně přirozeně. Upřímně řečeno, kdyby mě jedna z vás nepopíchla na Instagramu, abych o tomto tématu napsala na blog, přišlo by mi to tak samozřejmé, že by mě to ani nenapadlo – pravidla níže prostě žijeme, někdy úspěšně, někdy vůbec, přesto v nich kvůli své motivaci (Tou jsem asi měla začít, viďte? – No nic už, příště.) pokračuju. 

A věc druhá: jsem si vědomá, že jak budou děti vyrůstat, jejich bilingvní výchova a moje odhodlání jistě budou procházet různými stádii. Takže všechno, co popíšu níže, je situace právě teď – na misi v Malajsii, kde Benjamín chodí pětkrát týdně na celý den do mezinárodní školky, jejíž hlavním jazykem je angličtina, kde má dvakrát týdně hodinu jazyka bahasa a mandarínštiny a kde jsem jediným styčným bodem s češtinou, jazykem pro deset milionů lidí, já. 

Od února 2017, kdy se narodil Benjamín, automaticky používáme metodu OPOL (one person – one language), což znamená, že každý rodič mluví na dítě svým jazykem: B. mluví anglicky, já česky.  Je to nejefektivnější metoda, která ale vyžaduje důslednost – musíme mluvit na dítě každý svým jazykem vždycky a všude. I před jeho anglicky mluvícími kamarády na hřišti, před lékaři, před paní učitelkou ve školce, před tchýní, před návštěvami ....  Tohle je velká výzva hlavně od chvíle, co Benjamín nastoupil do školky a plně se ponořil do místního prostředí. Chce být podobný jako kamarádi, patřit k nim. A vím, jak stačí málo, abych češtinu potlačila. Tak třeba včera. Byli jsme na našem domovním hřišti, kde se sešli Benjamín, francouzský chlapeček a chlapeček z Peru. Filipínské chůvy obou chlapečků byly zrovna zabrané do debaty, a já potřebovala Benjamínovi vysvětlit, aby nekreslili na dřevěnou podlahu u bazénu, protože z té se křídy špatně smývají. Řekla jsem mu to česky, jenomže jeho kamarádi pochopitelně nerozuměli a kreslili dál. Úplně jsem v jeho očích četla: "A co teď?" Takže všechno říct znovu, anglicky, pak si od dětí vzít křídy, přesunout je, kde se kreslit může a tak dál, načež to anglicky vysvětlit Filipínkám. Vypadá to jako drobné chvilky, ale jsou jich tisíce denně, kdy působím jako překladatel ve vlastní rodině: říkám jednu věc B., pak česky dětem, překládám, co říkám dětem. Když se u nás sejdou kamarádi a v bytě jsou třeba čtyři děti, z toho jeden Oliver otevírající a vyskladňující každý šuplík, na který zrovna vteřinu nedávám pozor, padám do postele v devět večer. 

Největší dilema ohledně důslednosti jsem zažila při online školce: paní učitelky mluvily samozřejmě anglicky, hravé úkoly byly v angličtině, ale vedle Benjamína jsem seděla já, která chce komunikovat v češtině, kde se písmeno "A" řekne "A", nikoliv "EI". Trochu jsem se bála, že když nadále budu mluvit česky, bude mít v hlavě chaos. Nakonec jsem se rozhodla držet důslednost a jedu česky. Takže když mi po školce ukazuje výkres, na kterém vybarvovali věci začínají na R a řekne mi, že je to písmenko "ÁR", řeknu, že je to správně, ale "v češtině, v jazyce, kterým mluví maminka, vyslovujeme toto písmenko R".  

Nechci svoje děti do češtiny vyloženě tlačit, i když někdy to dělám. O tom za chvíli. Když můžeme, vidíme se tady v Malajsii s českými kamarády. (Děti mezi s sebou mluví třeba anglicky, ale slyší aspoň nás rodiče, že mluvíme česky.) Každý večer voláme aspoň chvilku s českou babičkou a dědou, aby Benjamín viděl, že čeština doopravdy existuje a že je radost ji umět – může mluvit s babi a dědou! Často mu taky opakuju, že je důležité, aby česky uměl, protože babi a děda anglicky nemluví, a pokud k nim chce jet na prázdniny nebo na Vánoce a chce, aby ho vzali na vyjížďku vánoční tramvají, bude jim svoje přání muset sdělit česky. To většinou zafunguje. Když jsem ho podobně motivovala dneska ráno na cestě do školky, hned se chytl, ukázal na hotel, kolem kterého jezdíme a řekl česky: "Toto je hotel." 

Benjamín miluje kreslené seriály a knížky, a tak se to snažím maximálně využít. Každý večer cíleně pouštím dvacet minut češtiny: na YouTube třeba Pohádky o mašinkách nebo Krtek a Panda, na HBO české překlady jeho oblíbenců – Prasátka Peppy, Tlapkové patroly, Plamínka. Na začátku se mi stávalo, že po deseti minutách notebook zavřel, že už ho to nebaví, přitom jsem věděla, že kdybych pustila tentýž díl v angličtině, vydržel by se dívat klidně dvě hodiny. Hodně pomůže, když si k němu sednu a díváme se společně s Oliverem. U knížek se držíme pravidla OPOL – každý večer čte B. jednu knížku anglicky, já česky. Do budoucna se chci vyhnout kupování překladové literatury v češtině, protože třeba v příbězích prasátka Peppy se George česky jmenuje Tom a jiná jména mají i další hrdinové, takže je to velký chaos. U čtení na iPadu v aplikaci Booko se držím pravidla, že když si čteme spolu, čteme česky. Když si chce vzít iPad sám, protože já třeba píšu něco na počítači, může si kliknout na kterou knížku chce. (často anglickou)

A teď hardcore. (Promiň, mami!) Než nastoupil do školky, Benjamín moc nemluvil. Pořádně se chytnul vlastně až tady v Malajsii, jenomže samozřejmě – anglicky. Přestože na něj mluvím česky, odpovídá mi zatím výhradně anglicky. Dost k tomu asi přispělo, že jsem často bez povšimnutí ihned reagovala na jeho angličtinu – tedy nedala jsem v důležitém období dostatečně najevo, že já jsem rodič pro češtinu. A tak se teď důsledněji hlídám. Když na mě Benjamín mluví anglicky, buď ho úplně ignoruju nebo říkám: "Benjamínku, to je anglicky, to mluvíš s tatínkem?" Anebo: "Neslyšela jsem. Tys něco chtěl? A zvládnul bys to říct česky? Já anglicky neumím." Tady mě ale štvalo, že mu lžu, protože on samozřejmě ví, že anglicky mluvím – třeba hned v další větě s B. Protože českou slovní zásobu má  zatím opravdu slabou (rozumí všechno, ale nepoužívá skoro nic), abych nebyla zase tak krutá, když mi podruhé zopakuje větu anglicky nebo s jedním českým slovem, navrhnu, že to zkusíme spolu. To pak slovo od slova opakuju: "Mami – prosím – můžeš – podat – vodu?" (Zrovna tuhle větu už má tak zautomatizovanou, že mi ji anglicky neřekl už hodně dlouho.) Nato řekneme větu ještě jednou celou a pak dostane odpověď nebo věc, o kterou si řekl. 

Velmi dobrý trik, na který jsem přišla pozorováním, je dávat v konverzaci na výběr. Místo abych se ptala například: "Kde si chceš hrát?", formuluju otázku jako výběrovou: "Budeme si teď hrát doma, nebo chceš jít na hřiště?", načež v devětadevadesáti procentech případů následuje česká odpověď, protože potřebná slovíčka pro ni právě slyšel v otázce. Dobrý tip, jak tenhle trik ještě rozvinout je přidat k tomu komentář, co bych dělala já. Například když jsem se dneska ráno ptala, jestli si chce vzít do školky puzzle s auty nebo s mapou světa, řekla jsem: "Já bych dneska vzala mapu světa. Jurek jede příští týden do Polska, může ti rovnou ukázat, kde to je, že je to hned vedle české babičky a dědy."  

U svých kamarádů vnímám, že pokud už dlouho žijí v zahraničí a většinu dní pracují nebo mluví v cizím jazyce, jejich čeština samozřejmě upadá. Tady mám obrovskou výhodu, že píšu a hodně čtu, často na Kindlu při uspávání dětí, což Benjamína velmi zajímá a je to další velká motivace k češtině. Přesto se přistihávám, že i do mého slovníku se běžně vkrádají anglická slůvka: o paní učitelce ve školce mluvím jako o auntie, o covidové uzávěrce jako o lockdownu, o kornoutu na zmrzlinu jako o conu, protože tak jsem se to naučila, když jsem rok pracovala ve zmrzlinárně v Sydney ... Tohle je věc, které se asi nevyhnu. O to vděčnější jsem za možnost psát – pro média v Česku i tento blog – a jsem ráda, že jsem nepodlehla vnitřním tlakům "najít si pořádnou práci za dolary". Ale o tom zase jindy. 

Snad na vás po dočtení nepůsobím jako matka tyranka. Ale vídám kolem sebe příliš mnoho lidí, jejichž rodiče mohli předat dětem dva jazyky. Mysleli si, že stačí mluvit, aby se pak jednoho dne probudili a zjistili, že to nevyšlo. Mrzí to ty děti (B. sekretářka s oběma rodiči z Česka budiž jedním z nich) i rodiče. Mně by to taky bylo líto. 

A tak jsem navenek drsná a odhodlaná, vevnitř kolikrát zklamaná, když mi Benjamín odpovídá pouze anglicky, pochybující, selhávající a frustrovaná, jestli netlačím moc – na něco, co je důležité zatím hlavně pro mě. Taky jsem naštvaná, že B. to má tak jednoduchý, protože angličtina je jazyk pro celý svět, že mu vůbec nedochází, co všechno dělám a kolik to denně stojí úsilí, že většinu tohoto textu by pravděpodobně vůbec nepochopil. 

A u toho všeho se uklidňuju anglickým: "You’ve got to be cruel to be kind."