9 otázek, které jsou lepší než "Jsem dobrá máma?"

Sebereflexe je pro mě velké a důležité téma, kompas, hlavně když nevím, kde je sever. :) Ovšem odpověď pochopitelně nikdy nevím, protože co je to "to dobře"?

Pokud se chci doopravdy něco dozvědět, musím se sama sebe ptát jinak. Nedávno jsem dočetla krásnou knížku "Klidná výchova k disciplíně", kde autoři navrhují tyto otázky, kterými občas zrevidovat své rodičovství: 

• Mám nějakou výchovnou filozofii? 
• Funguje, co dělám? 
• Mám dobrý pocit z toho, co dělám? Pomáhá mi můj výchovný přístup, abych si děti užívala, nebo se častěji biju do hlavy, že to či ono jsem mohla a měla udělat jinak?  
• Mají děti dobrý pocit z toho, co dělám, chápou mě a cítí moji lásku?
• Jaká sdělení dětem předávám? Neberou si spíš nežádoucí ponaučení, třeba že poslechnout je důležitější než naučit se dobře rozhodovat?
• Nakolik můj přístup připomíná přístup mých rodičů? Neopakuji staré vzorce? Nebouřím se proti nim?
• Podaří se mi tímto výchovným principem někdy docílit, aby se děti například upřímně omluvily – nejen proto, že jsem jim to řekla, ale že to samy cítí? 
• Umím se dětem omluvit za svoje jednání, když udělám chybu? 

A za sebe jsem si doplnila ještě jednu:

• Jsem ke svým dětem milá, volím chování, jednání a taková slova, která používám před dětmi jinými, před našimi přáteli nebo před lidmi, které potkávám v rámci práce? 

Až příliš často nám dospělým totiž záleží na tom, zda jsme milí k cizím lidem a mnohem méně na tom, zda jsme milí ke svým potomků. 

Já se u toho taky často přistihnu. A tak se – i tímto postem – snažím připomínat si, že to jde i jinak.