O "písi písi", které neumím dělat z domova a bez chůvy

Potřebuju napsat rozhovor, který jsem sama sobě slíbila dokončit. A tak přiznávám: utekla jsem. Muži, mladšímu dítěti a hlídačce, kterou jsem si najala. Neutekla jsem proto, že jsem divná, zvrácená, mizerná matka. Utekla jsem proto, že se potřebuju soustředit, pokud možno déle než dvě minuty. Potřebuju se soustředit dvě hodiny. Potřebuju klid, v němž na pozadí hrčí kávovar. Nemyslet na to, že bych mohla vyprat nějaké prádlo, umýt nádobí nebo zkontrolovat, jestli chůva a Oliver něco nepotřebují. Nemuset odpovídat muži, který kolem mého stolu prochází na toaletu a říká: "Nechci rušit, ale až budeš mít čas, podívej se prosím do e-mailu. Jsou to tři minuty." Nemuset poslouchat dítě, které zrovna zaplakalo. 

Nevím, jak to mají jiné tvůrčí mámy, ale pro mě je tohle na mateřství vůbec to nejtěžší: nemožnost v klidu dokončit aspoň jednu věc (proto se nám tu a tam někde válí pokakaná plínka, prostě jsem ji neměla možnost vyhodit) a neustálé rozptylování, které momentálně nevypnu ani brzy ráno nebo v noci, protože jenom se odplížím z postele (bohužel dřív než děti vstanu tak jednou za pětadvacet pokusů), minimálně jedno dítě vstává a začíná mě hledat. "Mami, mami!", "Mami?" Když je víkend, kluci jsou doma oba. Benjamín si hraje, Oliver třeba spí, ale i tak je pro mě stále těžší dostat se do stavu soustředění. Vím, že taková chvíle je tak vzácná a krátká, že když mám dvacet minut, ani se mi nevyplatí otevřít Word a začít psát, protože se akorát rozzlobím, když za patnáct minut musím končit. 

A skřípu zuby a jsem hrubá, když to B. nebo kdokoliv jiný nechápe nebo když mi někdo říká, jak je tohle "písi písi skvělá práce, která se dá dělat i s dítětem". Vadí mi, když lidem kolem mě psaní neberou vážně. A vadí mi, když neberou vážně moji potřebu tvůrčího rozpoložení, protože psaní jde lidem přece samo. Pokud vám ano, pak – gratuluju! Ale mně nejde. Já se potřebuju nastavit: přepnout hlavu na to, co chci dělat, poskládat si myriády myšlenek, které mám v hlavě, v mobilu, v e-mailu, všude, kam jsem si je zapsala, když jsem na to měla asi pět vteřin. Musím zahřát mozek, vpravit se do problému, a to všechno v prostředí, které mě nijak nedráždí. Už nemusím mít k psaní stoprocentní klid jako kdysi, v pozadí může hrát třeba i televize, ale nesmí mluvit česky: angličtinu dokážu přeskočit, ale česká srozumitelná slova už mě ruší. Pak teprve pozvolna přichází stav soustředění: "vypínám" všechno okolo a jsem jenom se slovy, která plují kolem mě. Někdy mě stojí dost úsilí je chytit, jindy to jde samo. Musím mít hlídačku, abych se ze stavu připravenosti vyskočit okamžitě, jakmile se pohne kočárek, dostala do stavu, že skoro nevidím, neslyším, nevnímám ... a píšu a něco vzniká. A musím opustit domov, abych tento stav udržela co nejdéle, abych vytvořila hmatatelný výsledek, nepřipadala si tudíž líná a k ničemu, a vracela se domů jakž takž spokojená, že jsem aspoň kousek z toho všeho, co mnou pulzuje a prochází, vložila někam, kde se mi to neztratí a kde mi to dává smysl.