LONGREAD: S Janou Poncarovou o kreativitě, spisovatelských blocích a jejich překonání, úspěchu, tvůrčím procesu a rozhodnutí nebýt mámou

Začnu zeširoka. Psala jsem odmalička – povídky, příběhy. Když se vidím jako malá holka, vždycky jsem měla na kolenou zápisník. Moc mě to těšilo. Jenže kolem dvacítky jsem dala pár svých věcí přečíst lidem v mém okolí a reakce byly takové "no, ale jo, je to vlastně … hezké". Přitom v očích těch lidí jsem četla: "Sice to k ničemu není, ale jen si piš, když ti to dělá radost." Jenže já jsem zároveň žena, která si nikdy moc nevěřila. Zpětná vazba a případné ujištění, že věci jsou dobré, pro mě byly vždycky velmi důležité. Takže když jsem dostala reakci vlažnou, psaní jsem v sobě prostě potlačovala. Postupně se k tomu přidaly další věci. Začala jsem studovat vysokou školu, našla jsem si práci a najednou jsem měla nepsaní i čím omluvit – mám toho přece tolik!

Vlastně mě postrčily okolnosti. Kolem třicítky jsem měla docela těžké období. Můj muž přišel o práci a dlouho nemohl najít jinou. Začala jsem se vracet k psaní jako k něčemu, co mám ráda a co mi ulevuje. Psala jsem povídky, kratší věci. Neměla jsem žádné ambice. Bylo to dost svobodné. A léčivé. Jak se začala zlepšovat situace doma, začala jsem mít dojem, že se mění i něco ve mně. Pojmenovala jsem si svůj sen – psát a napsat román, a došlo mi, že si ho musím splnit pro sebe. Že je mi třiatřicet a že mám nejvyšší čas. Protože kdy jindy, když ne teď?

Spíš nezanevřela. Nedokážu říct, jestli bych zkusila napsat dvě, tři knihy a pak si řekla: “Hm, to nefunguje, půjdu dělat něco jiného.” Když jsem dokončila Podbrské ženy a poslala je do nakladatelství, vůbec jsem nevěděla, jestli se mi vůbec někdo ozve zpátky, a přesto jsem psala dál. Moje kreativita tedy nebyla daná dobrými ohlasy. Byl to zkrátka dobrý pocit, který byl někde ve mně.  Když jsem si sedala k příběhu, byl to nádherný moment. Při psaní jsem měla pocit, že jsem kompletní. Najednou jako by se svět zklidnil, všechny moje emoce si sedly a já si uvědomila: to je ono, tohle jsem já. Že pak knížka zafungovala i pro lidi, to bylo další potěšení.  

Snažím se zaměřit se na ty hezké. Jsem vděčná čtenářům – naštěstí je jich docela dost, kteří když knihu dočtou – dají nám autorům zpětnou vazbu. Třeba napíší dopis nebo e-mail. Takovým reakcím dávám mnohem větší váhu než anonymnímu hodnocení na Databázi knih nebo postu ze sociálních sítí. Když píšu rovnou další knihu, je jednodušší nebrat si tolik k srdci reakci na tu už vydanou, protože myšlenkově jsem u jiného příběhu. Píšu, jak to cítím a jak mě to naplňuje. Nemyslím na to, jestli třeba někomu nebude hrdinka připadat nesympatická.   

To ani ne, ale to snad ani není na mě jako na autorce, abych to posuzovala. Od toho je nakladatelka, redaktorka, korektorka, první a druhý čtenář. Mám takovou dohodu sama se sebou, že když píšu knihu, tedy svoji věc, musí mě to bavit. Když jsem moc unavená nebo melancholická, ani k psaní nesedám. Radši si řeknu, že se vyspím a budu pokračovat zítra. Spíš si tedy hlídám tohle: abych k psaní sedala s dobrou energií. 

Jak kdy. Hodně důležité je pro mě skončit s psaním v tom nejlepším, když vím, jak příběh bude zhruba pokračovat dál. Když si pak k němu další den sednu a mám představu, co a jak chci říct, je to jednoduší. Ale někdy to vím a stejně nemůžu najít slova. Každopádně mám jasno v tom, kam chci dojít, takže někdy si v textu problematické místo vyznačím a pak se k němu vracím. A vždycky se uklidňuju tím, že jde o první verzi. Že bude ještě verze druhá, třetí, že s textem budu dál pracovat. Když je nejhůř, mám takovou mantru, že popsaná stránka se dá editovat. Prázdná nikoliv.

Živí mě komerční psaní. Textuju weby pro firmy, publikuju v tištěných i online médiích.  To dělám ráno. Svoje knížky pak píšu odpoledne nebo o víkendech. Čas na ně si cíleně vyhrazuju. Mám ho zapsaný v diáři jako každou jinou práci. Teď si třeba vyhrazuju i jeden den v týdnu, abych věděla, že nemusím tolik pospíchat a můžu psát několik hodin v kuse. Román píšu dvě  hodiny, pak si dám přestávku a dělám nějaké věci okolo anebo úplně změním prostředí: buď se projdu v lese nebo třeba vypleju záhon. Snažím se být venku, abych si odpočinula od počítače a naladila se na příběh. 

Mám před sebou jenom prázdnou stránku. Všechno ostatní nechávám vypnuté. Když píšu, neexistuje pro mě e-mail ani sociální sítě, vypínám si dokonce zvonění na mobilu. Moji klienti vědí, že dopoledne mám rezervovaná pro psaní jejich textů a nedovolají se mi. Funguje mi to a z psaní mám radost. V takovém rozpoložení pak nemám potřebu sítě kontrolovat. A v tu chvíli je mi taky jedno, kde píšu. Jestli je to doma, jestli jdu do kavárny nebo jestli si sednu na chalupu na zahradu. 

Když jsem začala psát Podbrdské ženy, právě o tomhle jsem dost přemýšlela. Věděla jsem, že článek napíšu za den. Ale jak dlouho mi bude trvat román? Kolik textu bych měla napsat za den? Kolik za týden? Netušila jsem. Důležité je pro mě vědomí, že když píšu nějakou větší věc, chci se jí věnovat každý den aspoň chvilku. Nezáleží na tom, jestli napíšu řádek, odstavec nebo stránku. Jsou dny, kdy mě i jeden odstavec stojí velké úsilí. Ale vím, že jsem na něm pracovala, což je pro mě jako pro autorku důležité vědomí; že text beru vážně, že se se mu věnuju a že je mojí prioritou. Samozřejmě, kolikrát bych šla raději s kamarádkou na kafe, než si sedla k počítači, ale pravidelnost je pro mě důležitější než počet stran. Stránky pak začnou přirozeně přibývat a celý proces je snadnější. Člověk ví, co dělá, k rozdělenému textu se dá rychleji vrátit, a taky krize jde naplánovanou rutinou překonat snadněji. 

Věřím, že různé kreativní nápady krouží kolem každého z nás. Záleží spíš na tom, jak moc jsme jim otevření. Nechci teď zní příliš ezotericky, ale mě třeba napadají konkrétní obrazy, vjemy ... Vidím nějakou postavu v určité situaci, která na mě velmi silně zapůsobí a připadá mi tak vzrušující, že mám potřebu vjem zpracovat. Třeba nápad na román Cyklistika, který jsem teď dokončila, ke mně přišel díky hlubokému prožitku na zámku v Bratronicicíh. Načež se mi o Blance zdál sen, což byl další důkaz, jak hluboce se mnou zarezonoval. Samotné psaní pak vypadá tak, že si odpovídám na otázky. Například: O čem celé tohle téma vlastně je? Čím ve mně zarezonovalo? U Podbrských žen to byla chybějící mateřská láska. U Cyklistiky mě zase napadlo: Jak tohle celé mohlo být? Co asi prožívala? Jaké okolnosti ji vedly k tomu, že se rozhodla tahle? Pak sedím u počítače a fantazijně se pídím po detailech, dokud se příběh sám nezačne vynořovat. No a to je ono – píšu román. (směje se) 

Třeba u Eugenie jsem ji měla, protože tam byl děj jasně daný, kniha vycházela ze skutečné události. Ale u Podbrských žen jsem měla jen kostru, osudy jednotlivých žen. U počítače jsem pak spíš zachytávala myšlenky, až jsem procesem psaní došla k tomu, že hlavním motivem knihy bude chybějící mateřská láska. V tu chvíli jsem spíš pochybovala, jestli je v knize vůbec nějaký děj a jesti to pro čtenáře nebude nuda. Co tím chci říct, že každá moje věc vzniká jinak. 

(směje se) Kolik že máš stran?

Asi bych ti řekla, ať si je prvně vytiskneš, pročteš a zkusíš v nich najít nějaké nosné téma. O čem všechny ty poznámky jsou? Věřím, že každý nějaké téma máme. Víš, hodně lidí si myslí, že autoři začínají tím, že vymyslí postavy – Janu a Petra a babičku a prostředí, to všechno ale – aspoň pro mě – často vystupuje až postupně. Prvotní je téma, které si potřebuju zpracovat sama pro sebe. Třeba chybějící babička nebo maminka, což bylo téma Podbrských žen. U Eugenie jsem zase řešila, jaké to je, když se žena provdá za někoho, koho nemiluje, jenom proto, aby dostála nějaké společenské tradici. Řeči typu: "Už máš na to holka věk, měla by ses vzdát a mít děti", mě vždycky děsily. Taky jsem je slýchala. Asi proto jsem měla potřebu často utíkat, mít svobodu a držet si ji za každou cenu, což vlastně řešila i Eugenie. Jenom v jiné době. Z tohoto myšlenkového procesu se mi pak odvinul příběh.  

Že je to moje rozhodnutí, respektive rozhodnutí mé a mého muže a že my to tak chceme. Taky jsem jí řekla, že kdybych děti měla, pravděpodobně bych nenapsala žádné knížky. Na to mi odpověděla – už to nevím doslovně, ale zhruba něco ve smyslu, že to by zase tak nevadilo, protože na knížkách přece tolik nezáleží. Snažila jsem se jí vysvětlit, že bez knížek, bez psaní, bez kreativity bych to nebyla já. 

Moje máma se mnou a s bráchou byla doma skoro deset let. Ani jeden jsme nechodili do školky, šli jsme rovnou do školy. Logicky má pocit, že správné je být s dítětem doma – ideálně do deseti let. Na to jsem jí vždycky říkala, že já potřebuju i pracovat. A máma mi odpovídala: "Ale vždyť by sis mohla psát. Já jsem s váma taky háčkovala. A dělala na zahradě. A ... " Nedokázala jsem jí vysvětlit, že napsat román je trochu něco jiného než uháčkovat si po večerech pro radost dečku. Kdykoliv spolu začneme podobný dialog, připadá mi, že jedna druhou úplně argumentačně míjíme. A vlastně je mi z toho smutno.     

Nikdy jsem nebyla holčička, která by si nadšeně hrála s panenkami. O to sice nejde, ale já se nikdy neviděla ani jako žena, která se vdá, porodí děti a bude spokojeně pečovat o rodinu a domov. Vdala jsem se, ale mám velké štěstí, protože můj Lukáš nečeká, až nakoupím, uklidím, uvařím ... Mám velkou svobodu nakládat se svým časem, jak potřebuju, ačkoliv někde ve mně je, že ty nákupy, úklid a další bych stejně obstarat měla. Ideálně dřív, než sednu k psaní románu. Ale zpátky k těm dětem. Když mi bylo kolem třicítky a moje kamarádky začaly rodit, společenský tlak se značně vystupňoval. Říkala jsem si, že bychom teda s Lukášem asi taky měli, protože tak se to přece dělá. Jenže nešlo to ze mě. Zrovna v ten moment přišel můj muž o práci a najednou jsme měli jiné starosti. Během jeho pracovní krize jsem pak začala psát. Přišly romány a já si uvědomila, jak moc potřebuju svobodu. Psát, cestovat, organizovat si čas podle sebe. Navíc pořád v sobě řeším mateřskou lásku jako něco, co mi chybí, co úplně neumím a rodinné zázemí, které nemám, myslím tím i to, že můj muž nemá maminku. Kdybych měla děti, byla bych na ně pravděpodobně sama. Nemohla bych se spolehnout, že mi je někdo pohlídá, zatímco já budu psát. Pokud bych měla silnou vnitřní potřebu mateřství, věřím, že bych tohle překonala anebo to vůbec neřešila. Ale já ji zkrátka nemám. 

Ano. Často. Vlastně si říkám, jaké by to bylo hezké mít tady někoho, abych tady nebyla tak sama, když je Lukáš v práci. Nebo když vidím, jak jde máma s dcerou, napadne mě, že by bylo fajn jednou chtěla takhle jít, povídat si a sdílet. Zároveň ale vím, že zvládnout všechno dohromady by bylo těžké. Hlavně ty první roky. A já jsem člověk, který neumí dělat věci napůl. Stálo mě to nicméně mnoho probdělých nocí a slz, kdy jsem sama sebe pořád konfrontovala, srovnávala jsem si v hlavě, jestli ano nebo ne, co je a co není správně, a ptala jsem se, kde bych případně našla tvůrčí prostor, když i teď mám občas výčitku, jestli bych místo psaní románů neměla být třeba s rodiči nebo pěstovat vztahy.