Všechno nejlepší: Oliver má 1 rok

Duben je náš měsíc. Nejdřív mám narozeniny já, dneska Oliver, pozítří B., za pár dnů můj bratr. Dnes je to rok, co přišel na svět Oliver. 

Rok, co mám pocit, že už nejsme dva dospělí a dítě, ale rodina. Smečka, která když si v Kuala Lumpur objednává taxík, potřebuje auto s označením Plus. Abychom se všichni vešli. Před rokem jsme byli dva dospělí, kvílející tříleťák a miminko. Dnes jsou to dva dospěláci a dva pištící (často radostí) kluci. 

Byl to stejně bleskový rok jako Oliverův porod, respektive náš pobyt v ankarské porodnici. 

V roční batole Oliver vyrostl na cestě: Turecko, Česko, Amerika, Kuala Lumpur. Nejspíš proto odmítá pobýt vteřinu v postýlce: nechce být centralizovaný, chce být neukotvený, chce cestovat. Lézt, teď už skoro měsíc a půl chodit, objevovat. 

Prožila jsem pohádkové šestinedělí: nový život, naděje, která prýštila z miminka i ze mě. Tohle období vystřídala panika, když jsem zjistila, že se Oliver narodil s kolečkem bílých vlásků na pravé straně hlavy. Znamená to něco? Co? ... Hlava začala spřádat scénáře, moje už tak roztříštěná pozornost začala být ještě roztříštěnější, ovládl mě strach, který se v těchto dnech, kdy Benjamín lítá a Oliver rychle chodí, miliónkrát denně umocňuje na druhou. Přála bych si, aby mojí první myšlenkou, když jsme odpoledne na hřišti nebo když jsem minulou sobotu vzala děti na croissant, bylo "To je tak hezký být rodičem!", ale realita je často tato: "Neleze už moc vysoko?", "Kdo tady zatraceně nechá takhle trčet drát?", "Je ta svíčka na stole opravdu nutná?" Nevíš, co je strach, když máš jedno dítě, chce se mi napsat. Že je to hezký, že jsem si to užila a jak moc jsem zamilovaná, mi většinou dojde až kolem deváté večer, kdy oba oddechují a já prohlížím fotky. "Skvělý den, boží kluci," říkám si, "proč to neumím prožít víc jako oni, teď a tady?" Že by proto, že nejsem mladá, bezstarostná máma, že si uvědomuju, jak křehké to všechno je? 

Před rokem jsem měla strach, jaké to všechno bude, až se narodí, ale moc jsem se těšila. Oliver vplul do našeho života rychle a s takovou jistotou, že mi přijde, že je v něm od začátku. Od prvního dne je to pohodový, od pátého týdne usměvavý kluk, díky kterému jsem do Vánoc, než se postavil a začal chodit kolem nábytku, měla pocit, že bych mohla mít tři děti. Od té doby se mi zdá, že zvládám víc věcí, než kdy dřív, přesto mám pořád pocit, že nestíhám nic. Jsou dny, kdy se mi všechno smrskává do vytírání dětské židličky a čtení pohádky. Benjamín potřebuje najíst, pochovat, pochodovat a lítat, hlavně po venku, Oliver nakojit, přebalit, chodit a ... budit se třicetkrát za noc, aby si podundal moje prso. Je to jako svištivý zvuk, z pondělí do pátku, a zase do pondělí, kam se proboha poděl poslední půlrok, co jsme v Malajsii? Moc bych si přála říct, že jsem si i jeho užila tak jako Benjamína. To se ale mnohem víc děje až od prosince, kdy Benjamín začal chodit do školky. Ačkoliv si celkem vycházejí vstříc a mnoho věcí dělají společně, včetně koupání a spaní, když je Benjamín ve školce, já s Oliverem si užíváme to ticho a klid. Oliver jde do herny, vyndá si hračky, lego, rozhazuje si je podle potřeby a jsou dny, ve kterých si dlouhé minuty vystačí sám. Benjamín je mezi kamarády a já mám čas: někdy naházet nádobí do myčky, ale čím dál častěji to nechat být, a radši s ním sedět v pokojíčku, v pozadí poslouchat podcast a pozorovat ho. Někdy si lehneme do našeho týpí, já ho lechtám, on se chechtá, zvedám ho do výšky, spouštím po skluzavce z nohou, čichám k němu, tisknu ho, dokud je to ještě moje miminko a kojím ho, protože se bojím, že jak přestanu, už jím nebude. A na to ještě nejsem připravená.  

Přijde mi až surrealistické, že Oliver nezná jiný svět než ten rouškový, covidový, s omezeními ...  Nevím, jestli je to tím, že podvědomě dohání svého staršího bratra, ale od jedenácti měsíců sám chodí, říká "mama", "bye, bye", každému mává, někdy ukazuje "paci paci", často hraje "na indiána" a chechtá se, když po něm jeho indiánské zvuky opakuju. Mám mnoho zubů, další na cestě, po včerejšku už potřetí ostříhané vlasy! Když byl malý Benjamín, řešila jsem a dělala tolik zbytečných věcí! S Oliverem si kromě strachů o život a zdraví dělám hlavu už jen z toho, aby neměl pocit, že být druhý znamená být méně důležitý. Už když se narodil, bylo mi líto, že ho kvůli covidu nemůžu nechat ani hezky vyfotit. A nafackovala bych si pokaždé, když opomenu "dorovnat skóre". Tak jsem si třeba včera s hrůzou uvědomila, že Benjamín dostal k prvním narozeninám mimo jiné fotoablum svého prvního roku a u Olivera mi to vůbec nedošlo! Bolí mě to ještě teď, ačkoliv na albu už pracuju, zatímco B. sestavuje kuchyni z Ikea, kterou Oliver zítra dostane jako svůj hlavní dárek. Benjamína už teď mrzí, že on žádný dárek nedostane, ale nechci zavádět tradici, kdy dostává dárky i on, aby mu to nebylo líto. Na narozeniny dostávají dárky jen oslavenci, ačkoliv čekám, že mnohem víc si s nimi vyhraje právě Benjamín.