Rodičovské prozření: Když zapomenu na "správně", život je radostnější
Vzpomněla jsem si, jak jsem tady po narození Benjamína publikovala sérií článků o tom, jak se snažím naučit ho spát, na mnoho probdělých hodin, hledání na internetu a všechny ty pochybnosti: Mám zkusit jinou postýlku? Vlastní pokoj? Spánkový trénink, jak mi doporučovali skoro všichni v Americe? Co když se nikdy nenaučí usnout jinak než u prsa a spát sám ve své posteli? ... Podobných otázek, nejen o spaní, a hledání "správných" odpovědí, jsem si užila mraky.
Teď, o čtyři roky a jedno dítě zkušenější, přicházím čím dál víc na to, že to nejlepší řešení, které můžu zvolit, není to "nejsprávnější", ale nejjednodušší. Pokud jediná možnost, jak teď zrovna docílit toho, abychom se všichni vyspali, je na čas odejít z ložnice a v ložnici druhé k sobě na zemi srazit dvě matrace, aby nikdo nespadl, na ně nahrnout dvě děti a sebe s rozepnutou noční košilí uložit mezi ně, aby měl mladší kdykoliv přístup k prsu a já nemusela ani pootevřít oko, když jsem se dobrovolně stala chodícím, sedícím, ležícím dudlíkem, pak to tak udělám.
Přestože se budím mnohokrát za noc, jsem v tomhle našem nastavení vyspaná. A hlavně – spokojená.
I když osvobodit se od představ, jak by to mělo být "správně" a neohlížet se na to, jak divně to vypadá nebo "co si kdo pomyslí", až někde řeknu nebo napíšu, jak spíme na zemi a já v podstatě polonahá, je příšerně těžké.
Tak - a teď to víte.
A já jsem zase o kus svobodomyslnější.
:)
Tento setup nam taky zachranuje spanek uz nekolik let a asi dlouho jeste bude:)
OdpovědětVymazatEva
Tak to jsem ráda, že v tom nejsme sami. :) Každopádně nedávno jsem se odvážila říct to pár sousedkám a s úlevou jsem zjistila, že to tak má/mělo docela dost lidí. :)) Tak děkuju za dalšího do party! :)
VymazatU nas je to uplne stejne. Spime ve ctyrech v jedne dvou metrove posteli+prirazena postylka,kde nejmladsi pul noci vydrzi, pak si zada moji blizkost. Nekdy trochu zapochybuji, zvlast, kdyz to nekomu reknu a on se na me vydesene podiva a zacne davat rady, jak aspon toho triletaka odsunout k sobe do pokoje, ale nejak uz neslysi, ze my jsme takhle stastni a spokojeni. Jsme smecka, i kocour k ranu s nami spi, oddechovani deti je uklidnujici a pri ranim kojeni vrneni kocoura jakbysmet. Myslim, ze jednou na to budu s velikou laskou vzpominat. Vsak ony deti samy casem odpadnou...
OdpovědětVymazatMáme to taky tak, jen mi u vás ještě jeden člověk na matraci chybí... Můj muž párkrát zkusil spát v jiné místnosti, aby se líp vyspal do práce, ale za 2 dny byl zpátky, že je mu smutno a miluje probouzet se vedle svých holčiček. To je totiž ta nejkrásnější věc na světě. :)
OdpovědětVymazat