Osmatřicet

Mám z toho zvláštní pocit. Už pár let se mi zdá, že teď žiju ten nejlepší život, který jsem kdy měla. Kdysi jsem slyšela takovou myšlenku, že dospělí občas uvažují nad životy, které vede někdo jiný někde jinde, prostě nad takovými, které mohli – nebo by chtěli – vést místo toho svého aktuálního. A podle toho, jak často kdo takhle sní, se dá usoudit, nakolik je v aktuálním životě nebo situaci spokojený. A já skoro nesním. Naopak. Třeba si píšu deník, kde každý den uvozuje nějaká otázka. Když tam v jednom z minulých dní bylo napsáno: "Kde bys teď ráda byla?", nenapadla mě žádná odpověď kromě toho, že jsem správně tam, kde jsem. 

Což je zároveň příčina mé úzkosti: bojím se, že to hezké jsem si odžila nebo odžívám a už bude jen hůř. Mám stažený žaludek z toho, co přijde, a chytá mě panika, když si uvědomím, jak blízko jsem čtyřicítce a ... staří? Zdá se mi to jako milník, protože najednou bude člověk vážně blíž stáří než mládí, přitom já mám často pocit, že "to", myšleno život, ještě pořádně nezačal, že si ho zatím tak oťukávám a zkouším. Přičemž mi zároveň dochází, kolik už jsem toho prožila. Anebo kolik lidí už prošlo mým životem. Často přemýšlím, kde bych teď byla a jak by se odehrával můj život, kdybych před osmi lety řekla své kamarádce, že jsem moc unavená a nejdu na párty, natož na takovou, kde budu muset s půlkou lidí konverzovat v angličtině? Vůbec si nedovedu představit, že bych teď nebyla v Malajsii, že bych neměla Benjamína, Olivera, ale měla buď úplně jiné děti nebo neměla žádné, až z toho mám husí kůži. 

A je tu ještě jedna věc, která mi svírá srdce. Když jí bylo třicet osm, zemřela Bára Rektorová. Možná si ji pamatujete, česká podnikatelka a máma dvou kluků, která měla firmu na sushi. Párkrát jsem s ní dělala rozhovor, sem tam jsme si napsaly na sítích. Když zemřela, byla jsem čerstvě těhotná s Oliverem, a hrozně moc mě to zasáhlo. Do té doby jsem neměla žádnou zkušenost, že by mě tak silně vzala smrt někoho, k němuž jsem neměla nijak blízko. Vlastně mi lidi, co brečeli, když zemřela nějaká slavná osobnost, připadali spíš, že to přehání. Ale když jsem se dočetla o Báře, brečela jsem jak želva. Pořád ta rána není zacelená a velmi často mi připomíná, že když bylo Báře vyměřeno tak málo času, nic nevylučuje, že já musím dostat nějak výrazně víc. V důsledku toho – a asi dětí, to nepopírám – jsem poslední dva roky výrazně zrychlila, protože co kdyby. Asi proto mám milion zájmů a pořád málo času, chodím spát pozdě, brzo vstávám, každou volnou minutu se snažím využít a pak dny běží jako minuty. 

Takže jsem si k narozeninám naplánovala vědomé zastavení. Mám ráda oslavy, ale neumím slavit, a sebe už vůbec. Často jsem si malovala, jak můj narozeninový den bude hezký, a pak byla zklamaná, protože jsem si nic nenaplánovala; jako bych čekala, že když mám narozeniny, zařídí mi to někdo jiný. Naštěstí teď tady v Malajsii do mého života přišla žena, která mě postrčila, abych si narozeninový den hezký udělala. Takže v pondělí ráno, svůj velký den, pořádám pro sebe a pár blízkých žen kolem narozeninový kávový brunch. Oslavím se a vědomě se pokusím na chviličku zastavit rychlík do čtyřicítky. Jako dárek k narozeninám toužím po jediném: mít před sebou ještě co nejvíc času žít, být s dětmi, něco tvořit a číst si.