Moje kniha roku: Daňa Horáková - O Pavlovi

Pořád nemůžu uvěřit, že se to stalo už v únoru. Když jsem poslední únorový den zavírala knížku "O Pavlovi", nemohla jsem se chvilku ani pohnout, jak silný to byl zážitek. Jenom jsem zírala do stropního větráku a byla jsem vděčná, že fouká. Mohla jsem totiž slzavý náběh svádět na to, že mě do očí štípe rozháněná klimatizace. 

Četla jsem ji na můj vkus relativně pomalu, protože to není knížka, kterou si vezmete k míchání dětské kaše nebo když se čtyřletý a desetiměsíční synové na chvilku zabaví vláčky. Chce čas, často hluboký nádech, výdech, pauzu, protože z knihy poskládané z útržků vzpomínek, deníkových záznamů, filozofických zamyšlení, na mě kromě odpovědí neustále vyskakovaly další a další otázky: moje vlastní i jedna, kterou bych se ráda zeptala Dani Horákové, byť o hledání odpovědí je vlastně celá kniha: Proč? 

Filozofka Daňa Horáková, která je známá novinářka a pracovala také jako hamburská ministryně kultury, popisuje v knize pražská a mnichovská léta strávená s filmařem Pavlem Juráčkem. Juráček byl jeden z největších talentů československé nové vlny, ale také autorem Deníků, objemných knižních svazků, ve kterých detailně zaznamenával své vnitřní pochyby, sexuální zážitky, útraty i obraz doby a vztahů mezi tehdejšími umělci. Juráčkovy deníky jsou dodnes důležitou literární událostí a o filmaři se často píše jako o charismatickém, rozervaném umělci, který měl především smůlu, protože se narodil do špatné doby. Jenže Daňa Horáková předkládá realističtější obraz než encyklopedie: ukazuje Juráčka coby člověka, který zejména v německé emigraci buď pil, spal anebo četl noviny, odmítal se jakkoliv přizpůsobit a u toho nadával na všechny a všechno – Daně hlavně, zatímco ona s doktorátem z filozofie vstávala brzy ráno a pucovala schody v německých domech, sbírala lahve, aby poplatila jeho dluhy, a šaty, ve kterých chodila "prodávat" Pavlův talent na setkání se scenáristy, producenty a režiséry si vybírala z hromady vyřazených věcí ve sklepě činžáku, v němž s Juráčkem obývala šestatřicet metrů čtverečních. Načež si v Německu po letech užila oslnivou kariéru: jako novinářka psala pro deník Bild, létala po světě, dělala rozhovory se slavnými lidmi, a nakonec získala i politický post. To už byl ale Pavel zpátky v Československu a potom po smrti.  

Pro mě proto její knížka byla spíš než "O Pavlovi" fantastickou sondou do komplikovanosti ženství, kterou – sice v jiné době a (naštěstí) na jiném pozadí – řeším i já sama. Taky mám ambice a taky se denně ptám, nakolik je utlumit ve prospěch toho, kdo z našeho vztahu je vidět jako ten "výraznější", má vyšší postavení a přináší peníze, nebo jestli je nechat tryskat a co to s námi udělá. Taky se za ně stydím (i když po téhle knížce míň), protože skromnost je slušivá, zatímco kariéra zavání. Taky řeším, proč feminismus tolik pokulhává, když se střetne s láskou a penězi, a jestli se řádky teorie vůbec dají uvést do praxe, když dojde na to, kdo vycídí vanu nebo vezme do ruky záchodovou štětku. Taky se ptám, proč jsem pryč z domova, jaký to má celé smysl, a jestli se ve všem, co dělám, přimknout spíš k Česku, nebo donekonečna a třeba bez úspěchu vstupovat na neprobádanou půdu jiných zemí, jazyků a kultur. Raky se mě často zmocní metafyzická lítost nad vším a nad sebou samotnou, takže bych bulela i nad tchýniným jazykem v květináči, tážu se, jestli existuje Bůh, když dopouští tohle všechno, taky si přeju, aby na mě byl B. pyšnej, když mu pošlu, že mi vyšel text v Respektu (a on nerozumí ani nadpisu), taky závidím, taky v psaní kolísám mezi upřímností, studem a snažím se být opravdová stejně jako stylizuju, taky zjišťuju, že čím jsem starší, tím víc nevím, než vím, taky ... 

Nikdy jsem naštěstí nezažila domácí násilí, které popisuje Horáková: zničující poznámky, na hlavu vysypávaný odpadkový koš, nářez, ale po přečtení mnohem víc chápu, proč tolik žen nedokáže z násilných vztahů odejít. A mnohem lépe taky chápu, proč ženy jako Olga Havlová neopouštějí muže, co je otevřeně podvádějí.

A právě v tom je pro mě knížka skutečným zjevením – v upřímnosti, která ukazuje, že ženský svět je mnohem komplikovanější, než ho zobrazují časopisy nebo romány. Že je to proud dění a emocí, kterému často nerozumíme ani my samy. Natož abychom ten svět dokázaly někomu vysvětlit. Daňa Horáková se o to pokusila. Je z toho mrazivé, strhující čtení, kvanta provokativních otázek a smíření, že na některé nelze nalézt v životě odpovědi. 

Dejte si ho. Je to ženství, jak o něm v Česku zatím moc nemluvíme a nepíšeme. 

Oblíbených pasáží mám vypsaných asi sedm stran. Ale "cedulička" je láska, kterou už mám taky. Ne ve stole, ale nástěnce u stolu, kde často píšu.