Jak bydlíme v Malajsii?

26.03.21

Když nám dneska ráno odstranili červenou pásku z bazénu, zase jsem si uvědomila, kolikrát za poslední měsíc jsem si říkala, že sem napíšu něco tom, jak bydlíme.

V americké diplomatické službě to funguje tak, že bydlení nám zajišťuje ambasáda. Když dostaneme potvrzení, že pojedeme do nové destinace, záhy přijde nabídka bydlení. Američané mají v každém městě několik bytových komplexů. Nemůžeme si úplně vybrat, kde budeme, ale můžeme dát dohromady preferenční list: jestli chceme v blízkosti supermarket, školku, sportoviště nebo naopak noční život. Pokud je to možné, snaží se nám ambasáda přání splnit. Pokud není, nedá se nic dělat a stěhujeme se tam, kde je zrovna volno. 

V Malajsii bydlí většina diplomatů a expatů v tzv. compoundech, obytných komplexech. Často se jim říká taky rezidence. Některé jsou menší, tvoří je třeba jen jeden velký dům s několika samostatnými vchody (to máme teď v Malajsii), jiné jsou veliké – třeba v Turecku jsme měli v compoudu pět výškových domů, přičemž každý měl třiadvacet pater. Compound/rezidence je komunita obehnaná vysokou zdí, která má vlastní parkoviště. Dovnitř se vjíždí nebo vstupuje přes bránu, na které sedí usměvaví strážní, kteří jsou často z Indonésie, Barmy nebo Nepálu a slouží dvanáctihodinové směny. Trvalí obyvatelé mají čipovou kartu, návštěvy se nahlašují a zapisují. Když přijde návštěva, strážný zavolá do bytu, řekne nám, kdo přichází a zeptá se, jestli dotyčného má někdo z ochranky doprovodit nahoru nebo jestli si pro něj chceme přijít na recepci. Chůvy, které do compoundu chodí pravidelně, pouštějí strážní i bez doprovodu, ale vždycky zavolají, že dotyčná dorazila a míří do bytu. Compoundy fungují různě: už jsem slyšela i o takových, kde neberou do nájmu rodiny s dětmi, ale pouze bezdětné či singles nebo jen děti od určitého věku – třeba od šesti let výš.

Naše malajská rezidence je menší: dům má jen osm vchodů, každý vchod pak devět pater. Docela nám to vyhovuje, protože se tady jakž takž vzájemně známe, děti si mohou najít kamarády a nepotýkáme se s přeplněným bazénem, posilovnou nebo společenskými místnostmi. 

Právě občanská vybavenost je největší výhoda rezidence. Prakticky každá má alespoň bazén, posilovnu, dětské hřiště a jednu společenskou místnost. Někde je i maličký obchod s potravinami, my máme i velký venkovní gril a relaxační zahradu. Pro nás znamená nejvíc bazén – Benjamín i Oliver vodu milují, a protože v Malajsii je pořád přes třicet stupňů, jsme v ní denně. O víkendu i několikrát, protože z ložnice do vody to máme necelou minutu. O bazén se stará tzv. pool master, který ho každý den ráno kontroluje a čistí od spadaných listů a kvítků frangipani. Compound je stále perfektně uklizený – údržba pracuje minimálně osm hodin denně. Pořád potkávám ženy se smetáky a kyblíky, z podlahy by se tady dalo jíst i v chodbových výklencích, kde stojí popelnice. Menší společenská místnost působí trochu jako hotelová recepce: můžete si tady sednout s počítačem nebo v klidu číst, děti se sem mohou schovat před deštěm a hrát si. Větší se pronajímá; třeba když plánujete rodinnou oslavu a nemůžete nebo nechcete zvát všechny domů, zorganizujete si párty v klimatizovaném prostoru v bezprostřední blízkosti bazénu. 

Nedávno jsme si s jednou českou kamarádkou říkaly, proč takové bydlení není i ve velkých českých městech – určitě by se našla spousta lidí, kteří by ho ocenili. Je ale otázka, jestli by Češi byli ochotní ho platit – a teď myslím hlavně za služby v něm. 

Naše rezidence je z roku 2013, takže je ještě v dobrém stavu. Ačkoliv ve společenské místnosti se prý už rok propadá strop a nikdo s tím nic nedělá – a nejspíš ani nebude. Tady domy stárnou hrozně rychle, a když po deseti, dvaceti letech doslouží, postaví se prostě nové: možná taky proto mi Kuala Lumpur pořád připadá jako staveniště vedle staveniště, každé obehnané obrovskou reklamou na rezidenční komplex, do kterého se můžete zanedlouhou přestěhovat. Kvalita provedení tomu samozřejmě odpovídá: indonésko - indicko – čínská, takže nedbale izolovanými okny a dveřmi uniká klimatizace, ve zdech jsou praskliny, viklá se toaleta a tak podobně. Jak říkají expati, co jsou tady už roky: nejhorší investice v jihovýchodní Asii je koupit si byt nebo dům; tady zásadně pronajímat!   

Byty v našem komplexu jsou různě velké, na české poměry jsou každopádně přehnané. My máme byt, který má pět velkých pokojů, čtyři koupelny a k tomu ještě jednu malou pro pomocnici v domácnosti nebo chůvu. Řada bytů má pro chůvu i vlastní pokoj. My ne, ale nevadí nám to, protože žádnou filipínskou "live-in nanny" (tak se tady říká chůvám, které s rodinami bydlí) stejně najímat nebudeme. Já si na své drobné psaní a kreativní projekty vystačím s občasnou výpomocí. Kromě toho bych nechtěla, aby si děti v tomto věku zvykly, že po sobě nemusí odnést ani misku od snídaně, obzvlášť když takový servis nebudeme mít na doživotí.  

Náš byt je koncipovaný tak, že když vedle bazénu nastoupíte do výtahu, díky čipové kartičce vystoupíte přímo u nás na balkoně, potažmo skoro v obýváku. Velká nevýhoda je, že je v rohové části domu, tudíž část bytu překrývá přední strana budovy. Máme tím pádem docela málo světla. Radši bych měla o pokoj a několik koupelen méně, kdybych nemusela celý den svítit. Spousta expatů už mi ale řekla, že je to spíš výhoda: když nám nesvítí do oken slunce, ušetříme spoustu peněz za klimatizaci. Když ji vypneme, pořád se dá doma dýchat a přežít. V řadě jiných bytů byste se upekli. Máme také dvě kuchyně: jednu klasickou, kde vařím, a pak druhou v obýváku, která je spíš servírovacím místem a barem. Zase: sama bych si takové bydlení nevybrala, protože obývákovou kuchyň skoro nevyužívám. Návštěvy k nám kvůli covidu chodit nemohou a sami na baru nesedíme. Další záhada je prosklený obdélník uprostřed obýváku. Tato část bytu nemá zastřešení, takže když prší, voda nám padá hned vedle jídelního stolu. 

Výhoda ambasádního bydlení je, že byt je vybavený. Nevýhoda, že nábytek je pro všechny stejný: masivný, tmavě hnědý, nic pěkného, na některých kusech je znát, že pár majitelů už měly. Donedávna mi to nevadilo. Nejsem materiální a už vůbec ne posedlá designovými prvky, natož nějakým vylaďováním domova, když je to na pár let. Ale teď s dětmi a v době covidové, kdy víc času trávíme doma než kdekoliv jinde, mi začíná vadit, jak je to univerzální, neosobní, zaměnitelné a neodpovídající potřebám, které aktuálně máme. A napadá mě, co o nás říká, že nevlastníme nic kromě dětské postýlky, knihovničky Billy (zase pro děti), jednoho křesla a klavíru. Na druhou stranu, jídelní a psací stůl si můžu koupit kdykoliv. Ale pět minut od Petronas Towers a padesát vteřin výtahem od bazénu v dvě stě metrovém bytě s toaletou pro služku bydlím asi poprvé a naposledy. 

Určitě vás napadlo, kolik to celé stojí. Víte, že na tomto blogu píšu maximálně otevřeně, takže ani toto bych neměla problém prozradit. Ale upřímně říkám, že nevím: za diplomaty platí nájmy ambasády, které mají jistě vyjednané výhodné kontrakty. Velké části expatů zase přispívají na bydlení firmy, pro které pracují. Je pak na nich, jestli si z příspěvku na bydlení dovolí luxus, nebo si z něj chtějí ušetřit. Z realitních serverů jsem každopádně vyčetla, že průměrná cena pronájmu v našem komplexu (jsou tady byty menší i větší, než je ten náš) stojí 7.000 MYR, což je podle aktuálního kurzu 37.000 Kč. Je to určitě střední třída. Byty v rezidencích s výhledem na Petronas Towers a KLCC Park a bazény na střeše, nikoliv v přízemí, kde ho máme my, stojí 10 tisíc ringitů, domy pak většinou 15 tisíc. 

P.S. Vlevo na obrázku je koupelna, ze které máme částečně výhled na město. Je obrovská, a když děti nejsou v bazénu, jsou ve vaně. :) 

Novější příspěvek
Starší příspěvek
6 komentářů