Máme domov: Kolik věcí v něm doopravdy potřebujeme?

V souvislosti s tím mě napadá mnoho neukotvených myšlenek bez pointy. Kupa otázek, na které hledám odpovědi. Respektive: tohle je ta pointa, ke které se nejspíš chci propracovat. Jak mi domov přinesl radost, ale taky roztěkanost: emoční, myšlenkovou, časovou. 

Když jsme se na začátku srpna sbalili do pěti kufrů, psala jsem tady, jak je to osvobozující. Zhruba po měsících, dvou, se mi to rozleželo a uvědomila jsem si, že ano, život v jedné sukni, botech a se dvěma hrníčky a dvěma ručníky, co pořád peru, je pěkný, když netrvá věčně. Začal mi evokovat pocit, že jsem pořád ve střehu, připravená, na cestě, že sem, kde aktuálně jsem, tak úplně nepatřím. Že mám sice tady v Malajsii fyzické doma, ale emočně jsem se v tom prázdném, neosobním prostoru doma příliš necítila. I začala jsem snít: jaké to bude, až si do poliček vyskládám knížky, napiju se ze "svého" hrnku, zahraju si na klavír.

Pravda je, že hromadu věcí, které přišly, jsem zapomněla, že vůbec mám. Když jsem rozbalovala asi patnáctou krabici, poprvé mě napadlo: vadilo by mi nějak zásadně, kdyby se třeba každá pátá ztratila? Poznala bych to vůbec? U zhruba dvaatřicáté (v krabicích bylo všechno, třeba právě i rozložený klavír, jinak bychom jich tolik neměli) jsem si říkala: kdyby mi z ambasády oznámili, že se náklad ztratil úplně, spadl z lodi na dno moře, jak bych to brala? Co by mi vlastně doopravdy chybělo? Na druhou stranu, když jsem otevřela první krabici s knížkami, přiznávám upřímně, že jsem měla knedlík v krku.  

Říkám to teď trochu nadneseně, ale vlastně to prožívám jako téma. Velmi silně jsem tento týden pocítila, jak nám věci, které doma máme, nejen zabírají čas. Ale jak nás nutí přeskakovat od jedné k druhé, a jak s nimi běžím o mnoho rychleji, než bych možná chtěla. Zatím se nedokážu rozhodnout, jestli je to tou "novotou" všeho: nevím, do které ze znovunalezených knih nahlédnout dřív, jestli si zahrát na klavír, péct, hrát si s dětmi (které mimochodem v pokojíčku zaplněném hračkami těkají úplně stejně), vzít do parku kolečkové brusle ...  Přejde to, až si zvyknu, nebo ...? Když říkám, že nemám čas, zní mi to teď jako vylhaná teze. Času je možná dost, co chybí, je soustředěnost. Protože kam se podívám, tam můžu dělat něco zajímavého. To se netýká jen bytu, ale tady je ten pocit aktuálně asi nejsilnější. Poslední týden jsem toho dělala tolik, a přitom nebyla u ničeho. Těkám. Někdy s radostí, že domov je teď víc domovem. Někdy s hrůzou, že zítra je březen.