LONGREAD NA PŘÁNÍ: Jak si vybírat dobré knížky a číst víc?

Než se pustíte do čtení, ráda bych řekla jednu věc, která je podle mě klíčová: čtení je odmalička můj koníček. Nasávat informace, udržovat si přehled, dělat si výpisky je něco, co mi způsobuje čirou intelektuální radost. Nemusím se k tomu nutit, nemusím vymýšlet žádné složité strategie nebo si stahovat nápomocné aplikace, abych se díky připomenutí ponořila do knížky. Prostě to dělám, každou volnou vteřinu – před chvílí jsem zrovna četla sedm minut v taxíku, když jsme s Oliverem jeli z nákupu. Ale abych odpověděla na vaše otázky. 

Jak hledám, co budu číst?

Ráda bych řekla, že se nenechávám stahovat mediálními kampaněmi vydavatelských domů nebo recenzemi populárních knižních influencerů na sociálních sítích, ale není to pravda. Nemyslím si, že reklamy nebo influenceři jsou špatný zdroj, ale je dobré se zamyslet, proč danou knihu tolik propagují. Je skutečně tak skvělá, nebo je za tím milion korun nacpaný do propagace? Navíc knižní influenceři mohou být ovlivnění tím, že si od vydavatelství nechají zaplatit. Takto jsem třeba nedávno přestala sledovat Lucii Zelinkovou, když mě namíchnul její žebříček nejlepších knih roku 2020 a v něm Lucčina kamarádka Radka Třeštíková nebo Tereza Salte, majitelka agentury Elite Bloggers, která zajišťuje Lucii placené spolupráce a další. Od té doby, co Lucie pracuje na vysoké pozici v marketingu vydavatelského domu Euromedia, jejím doporučením prostě nevěřím. 

Naštěstí je po ruce spousta jiných zdrojů. Na Instagramu jsem našla hodně žen, jejichž čtenářský vkus koresponduje s tím mým, ačkoliv se nechlubí desítkami tisíc followerů. Hodně dám na Zuzku, Anetu, Jitku a Báru. Pečlivě také sleduju, co zajímá lidi, ke kterým vzhlížím, tedy co čte Erik Tabery (loni na jaře připravoval o knihách ze své knihovny výborná videa), holky z podcastu Za Humny, Michal Kašpárek (ten zase vydává newsletter), filozofka Tereza Matějčková, marketér Martin Jaroš nebo Robert Vlach z "Na volné noze". 

Totéž platí pro publicistiku. Z časopisů si pravidelně kupuju pouze Respekt, Deník N a Heroine, jinak "odebírám" spíš jednotlivé novináře. Kromě Michala Kašpárka třeba Matěje Schneidera kvůli americké politice, Janu Ciglerovou kvůli zajímavým pohledům na Ameriku, Petru Procházkovou, Davida Klimeše. Ze zahraničních zdrojů čtu newsletter Anne Helen Petersen a Marka Mansona. Když Oprah Winfrey vydává číslo svého časopisu zaměřené na knihy, koupím si ho.

Z žebříčků dám na doporučení Knihy roku z Lidových novin, hodně mě baví ankety ve vánočním čísle Respektu, tipy na skvělé čtení nabízí časopis Host a malá knihkupectví, kam se ráda chodím kochat. 

Nejsem typ čtenářky, kterou když nadchne román od Aleny Mornštajnové, okamžitě od ní přečte úplně všechno a pak hledá další podobné knížky. Ale pokud vy takoví jste, možná by vás bavilo založit si účet na Goodreads, který vám umí doporučit knihy na základě seznamu vašich přečtených nebo webovky Tisíc knih. 

Jak si z toho množství tipů vybírám, co skutečně čtu? 

Když někde vidím tip na knihu, která se mi líbí, najdu si ji v internetovém knihkupectví Kosmas.cz a podívám se, jestli je k dispozici elektronická verze do Kindlu. Ať už existuje nebo ne, udělám si printscreen obálky, která pak putuje do mého TO – READ listu. To není žádná aplikace, ale prostě jedna složka v počítači, kde jsou v tuto chvíli stovky obálek a kterou přes Google Disk sdílím s mojí mamkou, aby měla tipy, po čem se případně podívat v knihovně. :) 

Nikdy se mi nestává, že bych neměla co číst nebo nevěděla, co číst. Prioritizuju tak vyloženě podle toho, co mě aktuálně nejvíc láká nebo podle toho, když mi nějaká knížka přijde do cesty třeba třikrát během velmi krátké doby – když se o nějakém díle zmíní ve stejný den třeba dva moji přátelé, beru to jako signál shůry, že bych po ní měla sáhnout. 

Jednou zhruba za tři měsíce seznam projdu a vyčistím – vymažu, co už jsem stihla přečíst nebo knížky, jejichž čtení jsem si z nějakého důvodu rozmyslela. Pokud plánuju cestu do Čech, vyberu si pět až deset titulů, které neexistují v elektronické podobě a chtěla bych si doma buď půjčit v knihovně nebo si je rovnou koupit. 

Které knížky kupuju?

Než si nějakou knížku koupím, u Kindlu si prakticky vždycky stahuju ukázku zdarma: většina online knihkupectví už ji dneska nabízí, minimálně v pdf. Pokud mě ukázka nadchne, dokoupím si celou verzi, pokud ne, ale vyloženě mě neotráví a mám pocit, že bych se k ní mohla někdy vrátit, nechávám ji v seznamu na dobu, kdy nadejde její vhodný čas. 

Od doby, co žiju v cizině, jsem musela radikálně snížit množství papírových knížek, které si kupuju. Do knihkupectví chodím víceméně už jen pro dva typy knížek: 

1. Ty, které ani do dvou let nevyšly v elektronické verzi a moc po nich toužím. 

2. A ty, o kterých vím, že se k nim budu několikrát v životě vracet. (To se prakticky nestává u žádných populárních románů, naopak velmi často se to stává u různých "nachytřovacích" knížek typu Sapiens nebo u dokumentárních knížek třeba z dílny Báry Baronové.) 

Neustálé stěhování mi zabraňuje, aby mi knížky v knihovně přetékaly a chrání mě, abych po světě nevláčela takové, které jsem měla dávno pustit z ruky. 

Jak jsem teď ve všem celkem minimalistka, u knihovny to neplatí a ani to od sebe nežádám. Myslím si, že minimalismus není o tom mít doma jenom jednu knížku, kterou právě čtu, ale mít doma tolik knížek, kolik mi vyhovuje a kolik koresponduje s tím, jaká jsem. 

Proto i knihovnu při každém stěhování malinko třídím. Za dva roky se zbavuju odhadem kolem deseti, dvaceti knížek, přičemž většinu z nich někde dostanu. V zahraničí je věnuju ambasádní knihovně, v Česku knihovně v naší vesnici nebo knížky rodiče rozdají po známých.  

Jak čtu? 

Už jsem zmiňovala, že čtu v každé volné chvíli.

To je jeden z důvodů, proč preferuju Kindle před papírovými knihami. I se dvěma dětmi se dá vzít prakticky kamkoliv, navíc Kindle aplikaci lze nainstalovat na telefon i iPad a něco z toho mám vždycky po ruce. Momentálně mejvíc přečtu při uspávání dětí, na což je Kindle nejlepší – v pokoji může být skoro tma, kterou děti potřebují (svítí jim jen glóbus s hvězdami) a Kindle nevydává nepříjemné modré světlo jako telefon nebo iPad, ze kterého bych měla výčitky. Takhle naopak podněcuju děti ke čtení. Nebo si to aspoň myslím. Benjamín se mě už několikrát ptal, co čtu.   

Vždycky čtu dvě a víc knih zároveň. Většinou kombinuju jednu knížku "nachytřovací" (právě mám ve čtečce Konec stárnutí) a jeden román – momentálně Šikmý kostel 2. Ne vždycky mám náladu na jedno nebo druhé, takhle můžu častěji přepínat. Kromě toho nachytřovací knížky se málokdy dají číst třeba v čekárně u doktora, v taxíku nebo když jdu s klukama na chvilku do kavárny. K těm prostě potřebuju mít pocit, že mám na čtení aspoň trochu čas a klid. 

U obojího platí, že nečtu jenom knihu samotnou, ale i doslov, pokud nějaký má, případně si vyhledám recenze lidí, které jsem zmínila výše nebo rozhovor s autorem – před pár dny jsem třeba dočetla rozhovor s Karin Lednickou v Respektu, který mi otevřel ještě úplně jiný pohled na Šikmý kostel. Je to pár minut navíc, ale prakticky vždycky mě upozorní na nějaký rozměr díla, který jsem třeba sama nezaregistrovala. 

Aby se nestalo, že zůstanu pouze ve své bublině nebo omezená ve svém čtenářském vkusu a náladě, mám ve své TO – READ složce pár děl, které mě vlastně tak úplně nelákají, ale ráda bych jim z důvodu obohacení se dala šanci. Aktuálně tam je třeba "Stopařův průvodce galaxií" (sluší se dodat, že loňský pokus o jeho přečtení nevyšel), teď po minisérii Božena tam přibyla například Babička a nějaké dílo Karla Havlíčka Borovského.  

Co dělám, když dočtu? 

Od základní školy mám zvyk psát si čtenářský deník. Nikdy to pro mě nebyla nepříjemná povinnost, dělala jsem to ráda a s láskou. 

Pak jsem na čas přestala, a mrzelo mě to. 

Znovu jsem čtenářský deník pořádně obnovila až s tímto blogem, kde si držím zvyk napsat si o každé knížce aspoň pár řádků.  

Odmalička jsem naučená, že s knížkami je potřeba zacházet šetrně a že knížky se neničí. Upadla by mi ruka (nebo to aspoň říkával táta), kdybych do knížky čmrkla, a tak si v nich nikdy nepodtrhávám ani si do nich nepíšu poznámky. Všechno, co mě zaujme, si zakládám barevnými papírky, a pak – v ideálním případě – přepisuju do počítače. Přiznám se ale, že tohle s dětmi flákám, a je mi to líto. Což je další důvod, proč preferuju Kindle. Z čtečky si totiž podtržené pasáže snadno vykopírujete jako textový soubor – a v poznámkách se dá navíc kdykoliv vyhledávat. 

Co mě aktuálně trápí je, že zajímavých myšlenek z knih a článků je tolik, že se v nich začínám topit a přetěžují mě. Po dvou porodech se moje časová i mentální kapacita zkrátka hrozně smrskly. Měla jsem tendenci psát si výpisky sem na blog, ale to nedělám vůbec pravidelně. Pak jsem si založila různé textové soubory: na každou knihu prostý wordovský dokument a jiný dokument na hezké literární obraty, jenže v tomto systému mi zase hapruje vyhledávání – za pár dní nevím, co jsem napsala kam a proč, případně když poznámky nedoplním ihned, většinou už je pak nedoplním nikdy. 

Loni jsem na blogu začala s rubrikou "Long Story Short". Abych na sebe neměla tak vysoké nároky, říkala jsem si, že z nejlepších knížek si vypíšu vždycky jenom tři myšlenky: naučí mě to lépe třídit, priorizovat, budu na sebe přísnější a neztratím se ve změti myšlenek. Každopádně i tak si pořád dělám fůru poznámek bokem, na které mám deset wordovských dokumentů a žádný zorganizovaný tak, abych s ním byla spokojená nebo aby se v něm dalo snadno vyhledávat třeba když chci myšlenkou doplnit nějaký článek. To pak většinou stejně jdu, hledám knihu, kde mám pocit, že jsem ji viděla a snažím se najít přesnou citaci. Žere mě to, protože si myslím, že se správně zorganizovanými poznámkami bych byla mnohem lepší psavec a nejspíš neměla pocit neustálého intelektuálního nedostatku. 

No. Pokud jste dočetli až sem, pak jste pravděpodobně stejný knižní milovník jako jsem já. 

A tím pádem možná máte tip, jak vy si organizujete poznámky. Napište mi prosím do komentáře. 

Ráda se inspiruju.

:)