LONGREAD: Obrazovky u nás doma nejsou zlo

Na začátku chci zdůraznit, že všechno, co napíšu, je neustále se měnící proces; vývoj mojí myšlenkové mapy právě teď, v únoru 2021. Jsem si vědomá toho, že jako se vyvíjejí technologie a rostou moje děti, kterým bych měla být vodítkem v digitální osvětě, tříbí se i můj názor. Nicméně pár mezizávěrů mám. 

Zásadní věc: Nebýt pokrytec

Naprostým základem, kterým přistupuju vlastně k celému rodičovství, je nelhat, nebýt pokrytec a neodmítat svým dětem věci jenom proto, že jim sama úplně nerozumím nebo si na ně nedokážu udělat jednoznačný názor. Pokud B. tráví hodiny času na počítači a většinu dalších na mobilu a já dělám něco podobného, protože v těch dvou přístrojích mám kupu života, a pokud platí, že vychováváme příkladem, přišlo by mi absurdní předstírat před dětmi, že tyhle věci neexistují nebo je před nimi dokonce nějak ukrývat. Argument, že my na počítačích pracujeme, zatímco děti by si na něm hrály, neberu, protože když si doopravdy sáhnu do svědomí, práce a obstarávání každodenního života tvoří možná polovinu mého času před obrazovkou. A ano, děti by si na počítači hrály, protože to děti zkrátka dělají. Takže, proč po nich chtít něco (nesahat po mobilu, po počítači), co my rodiče sami absolutně nezvládáme?   

V té souvislosti mi přijde zajímavá jedna věc: Kdo je vlastně arbitrem, který rozhoduje nebo by měl rozhodovat, jak se k technologiím stavět? Kdo je ten člověk, co vidí budoucnost, kterou já nevidím? Který výzkum na tohle téma je ten relevantní, když technologie jsou s námi relativně krátce? 

To my, dospělí, většinou na základě svých pocitů určujeme, co v životě našich dětí je potřebné, co se bude jednou hodit, co se učit mají, co nemají, co je špatné. Je to čistě subjektivní, a i když pár vhledů máme, celkově víme jen pramálo o tom, jaký bude svět za deset, notabene třicet let. Vždycky si v téhle souvislosti vzpomenu na Malcolma Gladwella a jeho skvělý text o Billu Gatesovi, kterému průkopnická maminka dala první počítač, když ho ještě nikdo kolem neměl. Ale vzpomenu si taky na sebe a svého bratra: Uměla bych aspoň ty základy angličtiny, co jsem uměla, nebýt toho, že nás naši nechali hrát v devadesátých letech na počítači? Měl by můj bratr svoje vytříbené analytické myšlení, vystudoval by vysokou školu v oboru IT, měl by dnes práci, která v našem dětstvím neexistovala, kdyby se nás rodiče za každou cenu snažili ochránit před tou "hrůzou", o které nic nevěděli a která osídlila náš pokojíček v roce 1994? Jasně, naši taky brblali. Říkali nám, že venku je hezky, tak ať "od toho krámu vyjedeme na dvůr" a ať "jdeme dělat něco pořádnýho". Nevěděli. Určitě se báli. Vždyť já se taky bojím. Jestli totiž nehodlám něco zpochybňovat, pak fakt, že problémy se závislostmi na technologiích existují. To budou ale vždycky. A netýkají se jen technologií.   

Pravidlo první: Co konzumuješ je důležitější, než kolik času u toho strávíš

Můj Benjamín se s technologiemi potkal už kolem jednoho roku věku. Začalo to myslím někde v americkém rychlém občerstvení: potřebovala jsem sníst sendvič a jediný způsob, jak to udělat, byl pustit mému energickému drakovi "Wheels On The Bus". Měla jsem z toho šílené výčitky. V té době jsem se totiž potkávala hlavně s názory, jaké jsou technologie zlo, s lidmi, kteří se pyšnili tím, že jejich někdy i osmileté děti dosud neměly telefon v ruce anebo s takovými, kteří to obdivovali: "Oh my, můžeš mi říct, jaks ho prosím tě uchránila?" 

Do teď jsem po takové konfrontaci občas lehce přešlá, jestli jsem neudělala chybu, že začátek přišel relativně brzo. Každopádně postupně jsem si uvědomila, že jestli se chci ještě někdy v životě rychle, přesto do poslední kapky vyčurat (a jiné věci), obrazovka může být můj pomocník. Tedy pakliže ji tak pojmu. Došlo mi, že nezáleží tolik na tom, jestli se Benjamín bude dívat pět minut, dvacet, nebo dvě hodiny, například když jsme bez hraček zavření v malajském lockdownu, pokud dokážu aspoň jakž takž ohlídat, co má před očima a leze mu do hlavičky. Dneska to máme nastavené takto: televize v mé přítomnosti (B. to má bohužel trochu jinak – taky téma) nikdy nejede jako kulisa, aby "něco hrálo", svůj počítač pouštím pouze já a pouze Netflix nebo HBO, na kterých hraje český večerníček – Prasátko Peppa nebo Tlapková patrola jako kompenzace ke všemu anglickému, s čím se potkává většinu dne, na iPadu máme stažené pouze dětské aplikace (například Booko, které je fantastické na čtení) nebo Khanovu akademii. V těch si Benjamín může přepínat, číst, kreslit a stavět puzzle nebo Lego relativně podle libosti. Máme jich v iPadu asi osm, které pravidelně používáme. Jednak abych sama měla přehled, co se v které dá dělat, druhak kvůli zahlcenosti, protože pozoruju, že s apkami je to stejné jako s reálnými hračkami: čím víc jich je, tím víc dítě těká sem tam a neví, po čem vlastně sáhnout. Pro YouTube máme pravidla speciální.

Pravidlo druhé: Důvěřuj, ale měj přehled 

YouTube (klasický, YouTube Kids nemáme) má Benjamín k dispozici jenom ve chvíli, kdy ho mám pod kontrolou. V lockdownu jsem iPad využívala ve chvílích, kdy jsem potřebovala, aby bylo ticho, Oliver se v klidu vyspal a já za půlhodinku relativního volna třeba odpravila telefony nebo e-maily. Sedli jsme si vedle sebe ke stolu na naši "počítačovou chvilku": Benjamín sledoval vlaky, já jsem ťukala. Jasně, že prstíkem překlikával sem a tam, dělá to pořád. Věřím, že ví, co chce sledovat, a tak proti přepínání nic nenamítám. Po očku ale koukám, co se na obrazovce děje, jestli nekliká na videa, která by zatím vidět nemusel, případně se ho snažím nasměrovat na něco, co se mi zdá, že má smysl: třeba sledovat, jak jiní kluci budují koleje, což se potom snaží napodobit. Někdy si o tom chvilku povídáme, jindy mlčíme. Někdy se dívám dvacet minut, jindy hodinu. Někdy začneme tím, že si čteme, načež plynule přejde k videím. 

Pravidlo třetí: Není to náplast na nudu 

Pokud zrovna nejsme zavření v letadle, v malajském hotelu nebo v domácnosti bez domácnosti, snažím se, aby obrazovky nebyly náplast na každou chvilku, kdy nevíme, co teď dělat, a tak si klikneme ... Když to jde, snažím se začlenit obrazovky do přirozeného běhu života: stejně jako jdeme na kolo nebo kreslíme, tak si chvíli stavíme iPadové puzzle; zkrátka přirozeně střídáme činnosti podle toho, jak se aktuálně cítíme (a jak akutně potřebuju třeba uvařit, něco řešit nebo prostě chvilku klid). Přála bych si lépe se ovládat, abych neměla tendence říkat: "Teď se nechováš pěkně, tak to asi nebude žádná Patrola," ale kolikrát to ze mě vyletí ani nevím jak. Nechci dávat technologie za odměnu ("teď jsi byl hodný, tak se můžeš dívat") ani jimi trestat. 

Pravidlo čtvrté: Buď adaptabilní 

Jakkoliv respektuju rozhodnutí každých rodičů zařídit se v otázce technologií podle svého, zároveň jsem poslední dobou trochu alergická na všechny pasivně – agresivní texty na téma "co z těch dnešních dětí bude, když jenom čumí do obrazovek. My jsme lítali venku, lezli po stromech a hráli si s klackama." Nemyslím si, že jde černobíle soudit, jestli dětství v roce 1950 bylo lepší, potažmo šťastnější než to v roce 1980, protože v padesátých letech nebyla rozšířená televize, nebo jestli je dětství v roce 2021 o tolik horší, protože je kolem nás tolik obrazovek.  

Spíš se mi chce říct - teď očima biologie, která mě poslední dobou naprosto fascinuje - že spousta věcí není jednoznačně dobrých nebo špatných. Věci se prostě dějí, vyvíjejí a záleží na nás, jak je pojmeme, jak se adaptujeme, a co a jak dokážeme ovlivnit nebo změnit, když nám něco nevyhovuje. 

Dětství je za mě hezké hlavně tím, že jsme malí, že jsme děti a věci kolem nás ho přirozeně utvářejí. Nejsou to "dobré klacky" (i klackem se dá ošklivě ublížit) a "zlý iPad", jsou to prostě klacky a iPad, kterým společně, rodiče a děti, dáváme nějakou podobu, smysl a učíme se s nimi zacházet.   

Proto jestli si v otázce technologií něco ordinuju, je to hlavně otevřenost.  

Moje děti jsou malé. Skutečné výzvy mě teprve čekají až přijde gaming, sociální sítě ... Zase budu hledat správné cesty, podobně jako je teď hledám sama pro sebe, když uvažuju, co dát na Instagram, jestli přijmout pozvánku do Clubhousu ... Určitě se budu bát, budu si připadat bezmocná, vtažená do něčeho, co jsem sice možná nechtěla, ale musím se s tím popasovat. Ať tak nebo tak, bránit se pohybu vpřed podle mě nedává smysl. Koneckonců, vy byste se třeba chtěli vrátit do doby, kdy se psalo při světle svíčky? (Já čistě ze zvědavosti na jeden den a stačí, děkuji!) Proto se spíš snažím vytvořit jakési záchytné body, které neustále reviduju a ze kterých si teď můžete vzít cokoliv, pokud jsem vás ťukla něčím inspirativním ...