Jak to chodí v malajské školce?

Školní a školkový rok začíná v Malajsii stejně jako kalendářní, tedy letos 4. ledna. Malajské děti mají povinnou školkovou docházku dva roky, do letošního ročníku tedy musely nastoupit všechny děti narozené v roce 2016, přičemž je jedno, jestli se narodily na začátku roku nebo na jeho konci. První ročník základní školy je tady až v sedmi letech. Pro děti expatů to ale úplně neplatí a pravidla si určují spíš rodiče s ohledem na minulá a budoucí stěhování. Ve školce, kam chodí Benjamín, trvá školkový rok celý kalendářní rok a je rozdělený na tři semestry, přičemž na konci každého jsou čtrnáctidenní prázdniny. (Nejdelší jsou ty vánoční, které letos vycházejí na období od 11.12. do 2.1.) 

Přestože instituce se oficiálně jmenuje "škola", doopravdy jsou v nízkopodlažním obrovském domě se zahradou a hřištěm jesle, kde přijímají děti už od dvou měsíců a školka, která je až do šesti let. Školka nabízí pět programů (Infant, Pre – Toddler, Toddler, Nursery, Preparatory), ve kterých se pochopitelně mění náplň podle věku dětí, ale hlavně počet paní učitelek, kterým se tady říká "aunties". V jeslích mají tři děti jednu auntie a jednu asistentku, v Benjamínově "Nursery" mají deset dětí, což je maximum, a jednu auntie plus jednu asistentku. Všechny programy jsou pouze v angličtině a ve všech jsou děti z celého světa. Benjamín má kamarády z Jordánska, Malajsie, Francie, Dánska, Švédska, Kanady, Íránu, Nigérie a dalších zemí. Také "aunties" odrážejí malajskou národní pestrost, všechny ale mají pro účely školky poangličtělá jména – auntie Audrey, auntie Tessie, Auntie Jenny. Všechny chodí v uniformách (červeném tričku s límečkem a černých kalhotách), některé mají zakryté vlasy, jiné ne, Benjamínova indická asistentka třeba nosí červenou tečku mezi obočími. Děti mohou do školky chodit oblečené víceméně jakkoliv. Na začátku roku dostaly červený školní batoh s fotkou a jmenovkou, ve kterém si nosí náhradní oblečení a také uniformu, pozůstatek britského systému, kterou si budou oblékat na výjimečné příležitosti, školní slavnosti a výlety. (Žádná taková vzhledem ke koronavirové krizi zatím nebyla.)

Školkový den začíná v 9 ráno, kdy se podává snídaně. Rodiče si mohou vybrat, jestli dítě vyzvednou po obědě, ve tři odpoledne nebo později. Školka je otevřená do šesti hodin večer. Děti mají ve školce snídani, svačinu, oběd a odpolední svačinu. K dispozici – kromě snídaní a obědů – nejsou žádné slazené nápoje, pouze voda. Vlastně jediné negativum, na které jsem zatím narazila, že jídelníček je víc orientovaný západně – v Turecku paní ředitelka považovala cereálie za "garbage" (odpad), tady na jídelníčku jsou. Na rozdíl od Turecka je jídelníček jinak postavený i v tom, že je na každý měsíc stejný a z náboženských důvodů (školku navštěvuje řada muslimů a hinduistů) se na menu objevuje pouze kuřecí a rybí maso.  

Třídy jsou světlé, prostorné, uklizené a stejně jako v Turecku nepřeplněné blikajícími hračkami z Číny. Naopak řada hraček kopíruje ty, se kterými se Benjamín seznámil už v Turecku.  

Každý den začínají děti písničkou "Good morning to you" na melodii "Happy Birthday", pokračují písničkou o počasí a zpívají, jak se mají – "Aj am fáááájn, thank úúuuu", taktéž na narozeninovou melodii. Dopoledne je hodně zaměřené výukově. Každý den do detailu probírají a kreslí jedno písmenko a jednu číslici, pořád dokola A – Z a 0 – 20. Ve čtvrtek mají tři čtvrtě hodinu malajštiny, v pátek totéž s čínštinou, na kterou dochází do školy speciální paní učitelka. (Jak vypadá výuka čínštiny u čtyřletých dětí z celého světa vám podrobněji popíšu v dalším článku o online výuce.) 

Před obědem je pak ještě kreativní hodinka, ve které něco kreslí nebo vyrábějí – před Vánocemi to byla baňka na stromeček, tento týden třeba vějíř a jiné dekorace k oslavám Čínského nového roku anebo hodinka zaměřená na slušné návyky – jak správně stolovat, v online výuce třeba probírali, co znamenají pojmy "grace" a "courtesy".  Své specifické téma má i každý školní semestr. Ten aktuální má podtitul "Around the World" a je o zeměpisu, světadílech, oceánech a kulturách. Ven děti dopoledne vůbec nechodí, protože od půl deváté od rána je pětatřicet stupňů, osmdesáti procentní vlhkost a hodně komárů. Na hřišti si hrají až odpoledne, kdy je na houpačkách a prolézačkách stín. I tak to ale kvůli teplu a také kvůli znečištění není déle než dvacet minut, maximálně půl hodiny. Odpoledne je volnější. Děti si hrají, čtou, kreslí nebo – tedy pokud zrovna není koronakrize – mohou navštěvovat některý z kroužků. V nabídce je hudební výchova, divadlo, balet, gymnastika, fotbal, tawkwondo, extra hodiny malajštiny, čínštiny a angličtiny. 

Za normálních podmínek nabízí školka rodičům možnost kdykoliv se do ní podívat a strávit tam klidně celý den. To teď ale neplatí. Benjamína musím nechat u hlavního vchodu, kam si pro něj přijde jedna z aunties. Každý rodič musí mít na telefonu nainstalovanou speciální aplikaci, do které se zaznamenává čas příchodu a odchodu. Aunties dětem změří teplotu a malou baterkou prohlédnou ruce a ústa – to kvůli virovém onemocnění ruka-noha-ústa. Vydezinfikují jim batohy, zkontrolují roušky (v roušce děti musejí být celý den) a společně jdou k venkovním umyvadlům, kde si dítě pečlivě a dostatečně dlouho myje ruce. Víc než písmenům a číslům se teď tety nejspíš věnují právě hygieně, otírání klik a vypínačů, ale stejně. Benjamína to ve školce baví tolik, že kolikrát nechce jít domů ani v půl páté. Mimochodem, do aplikace se zaznamenává všechno: kolik toho dítě snědlo, zda-li si došlo na toaletu, aunties přidávají i fotky z různých aktivit, speciálně když někdo slaví narozeniny a podobně. 

Jedna z věcí, které ve školce dělají mimořádně dobře, je příprava. Děti mají kupu aktivit, Benjamín denně nosí kvanta výkresů a jiných kreativních počinů. Děti taky vaří, míchají těsta, pečou ... Hodně se mi líbí také budování sebevědomí v malých človíčcích, jak jsem o tom psala tady. Na konci každého semestru bych měla dostat krátké slovní hodnocení, jak si Benjamín vede, kde jsou jeho silné stránky, kde bychom mohli doma zapracovat. 

No nic. Takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Původně jsem vám chtěla napsat o tom, jak jsme tohle všechno v lednu dělali online, ale nechávám si to tedy někdy do příště, ať vám nechybí kontext. 

A ještě vlastně jedna věc. Školky jako ta turecká anebo malajská jsou jeden z důvodů, proč mě baví žít v cizině. Líbí se mi ta pestrost a hlavně fakt, že si můžeme dovolit tam Benjamína poslat. Školka se samozřejmě platí. Každopádně je to zlomeček toho, co by stála ve Spojených státech, kde bychom si ji pravděpodobně dovolit nemohli a je dokonce levnější než soukromé školky v Praze – a to vůbec nemluvím o těch anglických, mezi kterými bychom museli/chtěli hledat. Tohle je velký luxus, ze kterého se mi jednou bude těžce odcházet.