Jak mateřství v Malajsii mění mé uvažování o rasismu?

09.02.21

Je rasismus naučené chování, ptám se sama sebe každé odpoledne, když končí školka a Benjamín se loučí se svým nejlepším kamarádem, napůl Američanem, napůl Jordáncem, který je pravým opakem mého blonďatého chlapečka s modrýma očima. 

Vyrůstala jsem ve většinově bílé zemi, a tak pořád částečně zaznamenávám, když má někdo kolem mě jinou barvu pleti nebo se obléká výrazně jinak, než na co jsem zvyklá. Na druhou stranu, mimo Česko a v mimořádně pestré společnosti žiju sedm let. Dost dlouho na to, abych nevyslovila otázku, kterou občas slyším po telefonu: "Co říkáš na všechny ty zašátkované ženy tam?" Anebo aby mě nadzvedlo ze židle, když si v mém oblíbeném českém časopise přečtu o "černé" americké viceprezidentce Kamale Harris. Proč, když o prezidentovi stejný časopis mluví jako o Joe Bidenovi, bez popisujícího přídavného jména – "bílý"? 

Můj Benjamín rozdíl v barvě pleti nevnímá. Odmalička je obklopený takovou variabilitou, že vůbec nepoužívá barvu pleti k něčí identifikaci. Luis je pro něj kamarád, který má boty se Spidermanem, nikoliv malý černoušek, jak by nejspíš řeklo české dítě. Můj bělošský syn není ve třídě v menšině, vlastně se vůbec nedá říct, kdo je menšina, kdo většina, protože děti jsou namíchané skutečně z celého světa – Thajec, Švéd, Francouz, Čechoameričan, Nigérijec, Vietnamka ... Narodil se v Americe, kde je přirozené mít okolo sebe barevno, a jeho socializace pokračuje v prostředí, kde je ještě barevněji. Často si říkám, jak by jeho čeští vrstevníci reagovali třeba na paní učitelku s bindi (červená tečka mezi obočím) nebo na její asistentku, která má vlasy přikryté šátkem. Pro Benjamína je to auntie Charis a auntie Tessie. 

Tohle je další důvod, proč miluju život v cizích zemích a jejich vzdělávací instituce, a jeden z mála mínusových bodů, co mě odrazují od návratu do Česka. Vím, že i v Česku jsou skvělé školky a školy, ale společnost je tak homogenní, že takhle barevno jako v Malajsii už kolem sebe nikdy mít nebudeme. Přitom tohle je podle mě věc, kterou v Česku moc potřebujeme: vidět jiné lidi, jak myslí, jak se chovají, jak žijí, co je pro ně důležité. A k tomu nestačí pronajmout si dům na Bali, jet si tam jednou za rok na čtrnáct dní odpočinout od české zimy a doma pak vzdychat, jak v Indonésii se všichni usmívají, zatímco doma jsme zapšklí. 

Benjamín je zatím stále dost malý, takže jeho nevinnost je svým způsobem pochopitelná. Často uvažuju, jak ji ochránit, uchovat, a jestli to vlastně vůbec jde. Dřív nebo později asi nadejde okamžik, kdy mu barvu kůže někdo interpretuje nebo kdy se toho kvůli událostem ve světě budu muset chopit já. Bylo by to jednodušší, potažmo zmizel by úplně rasismus, kdyby se o barvě kůže nemluvilo vůbec? Nebo by to naopak vedlo k tabuizování věcí, o kterých bychom mluvit měli a k dalším systémovým selháním, s jejichž následky se neumíme vypořádat ani po desítkách let?



Novější příspěvek
Starší příspěvek
1 komentář