POCITOVKA: Covidový začátek roku v Malajsii
Nejdřív celkový pocit. Musím říct, že když nám minulé pondělí oznámili, že od středy najíždí šest malajských států na přísný lockdown, docela mě to sejmulo. Padla na mě beznaděj. Už je ta pitomá epidemie zkrátka příliš dlouhá. Když jsme v listopadu vyšli z karantény, byly v Malajsii zavřené hranice pro turisty, hranice zdejších států a školy. Na silnicích a dálnicích byly zátarasy, armáda se samopaly a policejní kontroly. Přes kontroly se dostali pouze lidé s pracovním povolením a v autě mohly sedět jen dvě osoby. Jinak ale řada věcí fungovala nebo se postupně otevíraly: služby, shopping mally, restaurace, fitness centra, dětská centra, bazény. Všude jsme se museli registrovat přes speciální aplikaci a nechat si změřit teplotu, ve službách se dodržovala přísná opatření: v restauracích třeba maximálně čtyři lidi u jednoho stolu, přičemž ty od sebe byly minimálně dva metry a tak dál. V polovině listopadu otevřela i školka, do které jsme Benjamína chtěli přihlásit. To se zaplaťpánbů povedlo. Benjamín byl po pěti měsících zase mezi dětmi. On byl nadšený, našel si nové kamarády a já kamarádky mezi maminkami, mně se otevřelo malinké okno pro občasné psaní, Oliver se konečně nerušeně vyspal. Po půlroce naprosté anarchie jsem vplula do pevného řádu, klidného stereotypu, který mě ustálil, dovolil mi udělat i mezi holými stěnami myslím hezké Vánoce, a optimisticky mě navnadil do nového roku. Proti covidu máme vakcínu, očkovat se začne co nevidět, všechno bude dobrý! Před Vánocemi zdejší vláda otevřela hranice krajů a povolila vnitrostátní lety. Mnoho lidí se vydalo k moři. My jsme nemohli, protože jsme v zemi noví, a tak na B. padly všechny vánoční služby. Naplánovali jsme si, že si to vynahradíme na konci ledna. Pak vláda začala mluvit také o otevření hranic aspoň pro některé zahraniční země – a to už jsme jásali a málem kupovali letenky na Langkawi.
No a v polovině ledna taková ťafka!
První krize přišla na Štědrý den, kdy nám management našeho domu oznámil, že máme v komplexu tři pozitivní osoby. Ochranka do hodiny zavřela dětské hřiště, fitko, bazén i veškeré společné prostory, vypnula klimatizaci a nechává otevřené dveře na recepci a ven z domu, aby se nikdo nemusel dotýkat klik. V tu dobu jsem taky poprvé zaznamenala, že spoustě zaměstnanců, včetně některých expatů, snížily firmy platy. V našem výtahu se objevila tabulka dlužníků za nájemné – nejvyšší dlužná částka dělala 150 tisíc ringgitů, tedy skoro osm set tisíc korun. Také se začali ozývat lidé s peticemi, aby mezinárodní školky a školy, které většinu loňského roku fungovaly pouze on-line, snížily poplatky a umožnily tak dál studovat dětem rodičů, kteří si výdaje na vzdělání najednou nemohli dovolit. My máme kliku, že B. příjem je zatím stabilní a nežijeme v nejistotě.
Největší rána pak přišla minulé pondělí, kdy premiér na základě 70 – 100% obsazenosti nemocničních lůžek na JIP vyhlásil od středy celostátní lockdown. Zatím na čtrnáct dnů, tedy čeká nás ještě týden. Ale kdo ví. Pravidla jsou podobná jako v Česku: všechno zavřené včetně škol, v autě spolu smí jet pouze dva lidé, pohybovat se mohou maximálně do deseti kilometrů od domova. Znovu jsou všude zátarasy, armáda a policie. Navíc až do 1. srpna platí nově vyhlášený stav nouze, což znamená například přísnější kontroly hranic.
Pro nás to znamená třeba to, že se znovu prodlužuje naše čekání na domov. Dokud vláda neuvolní opatření, nemohou k nám přijet naše krabice. Taky s cestováním to nevypadá nijak pozitivně. Tedy – odjet z Malajsie by asi problém nebyl. Ale vrátit se, čekala by nás zase nejspíš přísná buď domácí, nebo hotelová karanténa. (Tady by asi hodně záleželo na tom, co by nám vyjednala ambasáda.) O očkování, které má v našem případě pod palcem také ambasáda, zatím nevíme nic, a tak vyčkáváme.
Přestože původně měly být v rámci lockdownu zavřené i školky, tohle opatření nakonec padlo a Benjamín dál pokračoval. Jenže už i tam se objevil covid, a tak tento týden školkujeme přes počítač. Mám to za sebou zatím jen dvakrát, ale řeknu vám ... no, radši nic. (Byť mě někdy mrzí, že teď, když je mi přes třicet, nemůžu začít vzdělání znovu a jinak. Vzala bych si z něj tolik!) A to docházka není povinná a online meeting je vlastně taková zábava: hodně zpíváme (z této dnešní dětské písničky jsem se o sluneční soustavě dozvěděla skoro víc než z celé docházky na vysoké škole!), do toho si děti občas napíšou nějaké písmenko, spočítají hračky přinesené z pokojíčku, něco vystřihnou, očicháváme koření nebo parfémy z poličky v koupelně, které pak Benjamín patlá na mě, na sebe, na stěny, prostě sranda. Tedy tak prvních pět minut, dokud moje dítě i ostatní zúčastnění ještě jakž takž v klidu sedí, nepřekřikují jeden druhého, jedni rodiče si nestěžují na špatný zvuk, druzí na špatné spojení, třetí na to, že se fakt nedají přidržovat nůžky tříleté princezně a kojit novorozence ... Koukám jako blázen na ty pořád usměvavé, na všechno fantasticky připravené poctivé paní učitelky, které jdou do každého dne jako by od něj současným čtyřleťákům odvíjel celý život. Ačkoliv se Benjamín většinu ze tří zábavy plných hodin nachází kdesi mezi chodbou a pod stolem a hromadou na milimetry rozstříhaných papírků, takže vypadá, že registruje sotva setinu toho, co se děje, když zavřu počítač, prohlásí: "I like školka. Líbí!" a jdeme obědvat. Jídelníček mám nalepený na lednici jako na nástěnce v Pelíškách, dodává mi to drobné uklidnění, že aspoň v jedné oblasti života vím, co se děje – dneska bude losos, zítra děláme Termix, pak falafel, k večeři zbytky.
Tak to jen tak aktuálně, než padnu. Mám bambilión nápadů, co bych chtěla napsat, ale pořád půl dvanácté v noci, před sebou tři až pět probuzení, kdy budu lidským dudlíkem a pak zase třináct, čtrnáct hodin se třemi lidmi, které miluju nejvíc na světě. Normálně se na to teď, když všichni v klidu spí, i těším. Do prvního vylitého džusu za cca sedm hodin. :)
Žádné komentáře: