LONGREAD: Jak cestovat a stěhovat se s dětmi na druhý konec světa?

OČEKÁVÁNÍ

Už jsem tady psala, že jsem manželkou amerického diplomata, což znamená spoustu výhod, ale taky povinností. Kdybych cestovala sama (anebo sama s dětmi), některé věci bych dělala jinak. Takhle mi často zbývá sklonit hlavu, zatnout zuby a vydržet. Každopádně dobře to podle mě trénuje jednu schopnost – snižování očekávání. Cestovat a stěhovat se s dětmi samozřejmě jde. Ale není to pro slabé povahy. Je to únavnější, finančně i psychicky náročné, každý den vám rozbije skoro všechny plány. Já jsem typ, co miluje potkávání se s lidmi a poznávání nových věcí. Když jsme ještě byli sami dva s B., kdykoliv jsem někam přijela, nevydržela jsem "doma" ani tři minuty. Hned jsem musela do města to všechno očichat, osahat, vidět vlastníma očima, nafotit. Ale s dětmi je to prostě jinak. Je potřeba se přepnout, zpomalit. Když jsme na cestách, ať už tam, kde to trochu známe nebo někde, kde to vůbec neznáme, jeden malý poznávací cíl/jedna návštěva rodiny je někdy ažaž. Když jsme konečně v cílové destinaci, je zase potřeba si přiznat, že v téhle zemi teď budeme žít běžný denní život: Benjamín chodit do školky, B. pracovat, já starat se o domácnost. Nejsou to tři roky dovolené, a tak nemůžeme litovat, že nebudeme mít příležitost poznat všechno a jet všude, kam bychom chtěli. Kdykoliv se dokážu nastavit takto, nemůže mě otrávit, že někdy čučíme na hotelu nebo že vánoční svátky trávíme v obýváku místo na pláži (a já to musím všem vysvětlovat, protože "jak jste mohli nikam nejet, když moře máte hodinu od domu"), protože B. má holt službu. 

PŘÍPRAVY

• Jak balím? 

Když vím, že nás čeká takové stěhování jako z Turecka do Malajsie s mezizastávkami v Česku a na dvou místech v USA, založím si několik listů papíru a píšu na ně všechno, co mě v souvislosti s přípravami napadne a co nechci zapomenout. Co je potřeba udělat – odhlásit internet, satelit, zajít tam a onam ... Ačkoliv o hodně věcí se v konečné fázi postará ambasáda, na mě jsou přípravy: při balení třeba roztřídit, co poletí letadlem (a bude v destinaci do měsíce) a co lodí a budeme na to čekat tři měsíce, co potřebujeme mít v kufru. V červenci jsem to dělala tak, že jsem balení vyhradila jeden pokoj a v něm udělala tři hromady: jednu leteckou, druhou lodní a třetí kufrovou na všechno, co jsme si chtěli vzít s sebou (a z čeho žijeme dodnes). Průběžně na ně házím věci a odškrtávám si je ze seznamu. 

• Co balím do kufru, který taháme napříč světem? 

Vždycky se snažím sepsat si, co nás na cestách nebo v destinacích zhruba čeká a podle toho se balím. Budeme mít křtiny jako loni v létě? Pak to bude chtít bílou košili, sukni, lodičky, pro Benjamína košili, hezké kalhoty, nezapomenout křestní roucho po B., ve kterém se křtil Benjamín a teď by měl i Oliver.  (Ze křtu je i úvodní fotka.) Kupodivu i s tímhle přístupem se dá zabalit relativně minimalisticky, stačí podle mě neřešit všechny "co kdyše" – co když se počurají, co když i v létě bude zima, co když půjdu na všechny rodinné oslavy ve stejné sukni a botách? Prostě dojdou domů/do hotelu mokří nebo bez slipů, koupíme někde minikinu anebo se zabalí do piknikové deky a já to v jedné sukni samozřejmě zvládnu. Kromě toho, že to ušetří spoustu místa, to taky nastartuje kreativitu. Třeba když sušíte oblečení v mikrovlnce nebo si věci propůjčujete a seznámíte se tak s novými lidmi. Naštěstí se zdá, že obě moje děti jsou relativně nenáročné: nevadí jim dlouhé přesuny letadlem, nezvrací v autě, nepotřebují jednu specifickou značku plen nebo ovesné kaše, takže těch dávám do kufru jenom nezbytné množství a dokupuju na místě. Drobné výjimky – jako teď třeba u Olivera Aveeno Baby krém na ekzém, který nevím, jestli bude k sehnání v Česku nebo v Malajsii – nakoupím dvě tři balení a beru s sebou. V novém domově pak máme k dispozici diplomatickou poštu, takže můžeme doobjednat z USA některé věci, které potřebujeme. Co se mi vždycky osvědčilo mít s sebou v kufru už jsem kdysi sepsala tady a pořád to platí. Po loňském roce bych zdůraznila/doplnila těchto pár věcí: 

Pikniková deka – na piknik, jako šátek, pokrývka hlavy do mešity, jako bunda, sukně, taška, deka, kojící přikrývka, deka na přebalování, houpačka, střecha na bunkr, má asi milion použití

Vlastní plátěné pytlíky a tašky, hrnek na kafe Frank – pro B. jsem sice za exota, ale já prostě nesnesu za sebou zanechávat tuny zbytečného odpadu

Nosítko na dítě – už jsem to kdysi zmiňovala tady. Když necháte odbavit kočárek, dostanete ho ve většině cílových destinací až u přepážky nadměrných zavazadel. Do té doby vám upadnou ruce. 

Tyčový mixér  - nevzala jsem ho a byla to obrovská chyba. S tyčákem se i v miniaturní a minimalisticky vybavené hotelové kuchyňce dají vykouzlit super polévky a dezerty a je to alternativa k jídelníčku, který popisuju níže. 

Látkové utěrky nebo látkové dětské pleny!!! – protože jsou úplně na všechno 

Vždycky, úplně vždycky mám s sebou sešit, tužku, počítač, Kindle, iPad, aspoň pět tyčinek Lara Bars, velký pytlík s ořechy a rozinkami (někdy do mixu přidávám i trochu Cheerios, ačkoliv nadšená z toho nejsem) trochu Lega, pár autíček. 

• Co zařizuju, než odjedeme? 

Když jsme byli sami s B., na velké stěhování ani na malé cesty jsem se nijak zvlášť nechystali. Prostě jsme sedli do letadla nebo do auta a jeli, buď podle obdržených pokynů nebo vlastní inence. Ubytování jsme buď měli u rodičů (při návštěvách Česka), od ambasády nebo jsme hledali po cestě. S dětmi jsme museli začít plánovat a já chci vždycky vědět, kde budeme. 

Jak na to jdu? 

Skoro vždycky (s výjimkou Moravy, kde bydlíme u mých rodičů a Prahy, kde si půjčuju byt od kamarády – děkuju, Janičko!) bydlíme v hotelu pokud možno s dvěma pokoji, aby se daly zavřít dveře a B. mohl pracovat, já třeba psát nebo děti spát. Protože B. je Američan, milovník věrnostních programů a kartiček, ve spoustě hotelů máme buď snídaně zdarma, noci zdarma nebo nějakou spa proceduru zdarma. Je tam bazén, posilovna, v Americe často botomless čaj a káva, fungující internet, úklid. 

Aibnb je taky cesta, ale už několikrát jsme se hodně zklamali a párkrát bylo ubytování dražší než hotelová síť, přitom nenabízelo nic navíc, a vyhledávání v přehršli nabídek zabere dny. Hotely nebo rodinné penziony na dovolenou (koukněte třeba na tento, kde jsme byli v létě na soukromé cestě při poznávání Turecka) prostě momentálně vedou. 

Na delší pobyty (tři dny a více) je mojí podmínkou aspoň malá kuchyň. Návštěvy restaurací jednak docela lezou do peněz, a za druhé náš Benjamínek se v nich nikdy pořádně nenají. Dává si tam maximálně chleba, a to ještě jak kdy a někdy lososa s bramborovu kaší. Druhou věc, na kterou se dívám, je pračka. Protože se snažím balit minimalisticky, potřebujeme docela často prát. 

CESTA

Rozdělené lety. Na větší vzdálenost jsou pro nás lepší než jeden dlouhatánský. Děti v letadle většinou usnou a vydrží spát klidně i pět hodin. Nevadí nám ani přestupy. Pokud nejsou víc než pět hodin, Benjamín se aspoň vylítá, já kouknu do letištních trafik a obchodů na časopisy a knížky, v klidu nakojím, přebalím, dáme si kafe. 

Samostatné sedadlo pro Olivera na dlouhé cesty. Platí se, ale jinak bych ho musela mít na klíně, což je třeba na osmnáctihodinovém letu z USA do Kuala Lumpur, ačkoliv s přestupem, nepředstavitelné. Na sedadlo se navíc vejde naše autosedačka (Uppa Baby Mesa), která může i do letadla a v níž je Oliver rád.  Když se obejdete bez samostatného sedadla, cestuje dítě do dvou let věku zdarma. 

Na cestě porušuju všechna pravidla. Jde o to cestu zvládnout, a tak jsem ochotná povolit skoro cokoliv. Vozíme s sebou iPad, na který vždycky před cestou stáhnu nové aplikace, v aplikaci Booko pak postahuju maximum knížek. Jestli je na něm Benjamín hodinu nebo tři, je mi zrovna v letadle jedno. Neřeším, kolik Benjamín vypil džusu. Jíme, když máme hlad a na letišti si B. může koupit jakýkoliv junk food a krmit jím i Benjamína bez mého pozdviženého obočí. :) Rezignuju na režim. B. je celkově velmi nerežimový, takže se to ani nedá. Jediné, na co dbám, je jakž takž pravidelné jídlo a dost spánku. Benjamín většinou vstává kolem osmé ráno, a protože od tří let nespí odpoledne, chci, aby zalehl do osmé večer. 

V CÍLI

Na cestách je moje největší výzva jídlo. Když jsme u mých rodičů, vaří maminka a do restaurace prakticky nechodíme. V Americe je to obráceně: v rychlých občerstveních a restauracích jíme na můj vkus až příliš často. Takže když to jde, snažím se aspoň sobě a dětem vařit. Aby to bylo co nejjednodušší a co nejméně jsme vyhazovali, nakupuju relativně málo a vařím víceméně pořád totéž:

K snídani, pokud není v hotelu, hlavně ovesné kaše nebo míchaná vajíčka a pečivo. Často jíme také müesli s bílým jogurtem a ovocem nebo chleba s arašídovým máslem a banánem. Chleba je k dostání všude a v USA je skoro všude toaster, takže nevadí, že není čerstvý. 

K obědu nebo k večeři dělám nejčastěji tato jídla:

• Kaši z červené čočky podle Bjukitchen (knížku mám i jako pdf v počítači a vozím pořád s sebou)
• Čočkové kari podle Kačí z MyCookingDiary. 
• Těstoviny s různými druhy omáček a pestem. 
• Míchanou misku všeho, co lednice dala: rýži, fazole, tuňáka z plechovky, vařené vajíčko, zeleninu. 
• Rizota. 
• Saláty, do kterých dávám i ovoce a třeba vajíčko, tuňáka z konzervy nebo na haloumi a feta sýr.  
• Anebo zbytky z restaurací, protože porce v USA jsou obrovské a vystačí mi klidně na dva dny. (Z rychlých občerstvení v USA miluju řetězec Chipotle a Cava nebo různé poke bowls, jejich míchané misky mě v jedno odpoledne zasytí většinou na zbytek dne, případně si zbytek dám do hotelové lednice.) 

V USA je v řadě hotelů gril. V řetězci Whole Food mívají výborná masa, takže kupujeme ryby, burgery, kuře. 

Na cestách mi loni nejvíc chybělo koření. Nechtělo se mi ho pořád kupovat a pak vyhazovat, kdykoliv jsme se někam přemisťovali, takže jsem se naučila vyjít s málem: sůl, pepř, kari, kmín, kurkuma, skořice, citronová šťáva. S jídlem, které nám zbylo, jsem to třeba ve Virginii udělala tak, že jsem ho sbalila do papírové tašky a odnesla k lavičce do parku za hotelem, kde se scházejí bezdomovci. 

Při každé návštěvě Česka i USA nechávám kluky pro klid duše zkontrolovat pediatričkou, ačkoliv je to vzhledem k návštěvě jednou za rok spíš formální záležitost. V novém bydlišti se o naše zdraví stará zdravotní jednotka na ambasádě, která má amerického i místního lékaře (v Turecku) anebo zkušené diplomované zdravotní sestry (v Malajsii), které nás v případě potřeby odvelí do soukromých nemocnic a k prověřeným odborníkům, co jsou schopní domluvit se aspoň jakž takž anglicky. Americké Ministerstvo zahraničí nám všem hlídá i očkovací kalendář. V USA jsme se chodili očkovat přímo zdravotnického centra v budově ministerstva, v Turecku a v Malajsii zvládá očkování minizdravotní středisko na ambasádě. 

Když dorazíme do cílové destinace, čeká nás doma ambasádní survival kit, se kterým musíme vydržet, než nám dorazí naše věci. Není toho v něm moc, ale stačí to: čtyři talířky, čtyři misky, čtyři hrnky, čtyři skleničky, dva hrnce, pánev, vysavač, smetáček, polštáře a povlečení, žehlička ... a pár dalších věcí. Na všechno ostatní si musíme buď počkat, nebo si to musíme znovu koupit. Když jsme se nastěhovali do Kuala Lumpur, kromě věcí v survival kitu jsme neměli ani roli toaletního papíru nebo mýdlo, samozřejmě žádné jídlo. Naše první cesta v novém domově tak po karanténě vedla do kavárny na oslavný muffin pro Benjamína a pak hned vedle do supermarketu. 

Uff! Jestli jste dočetli až sem, nemám slov. 

Teda pardon. Ještě pár. :)

Tohle je určitě můj nejdelší článek tady na blogu. Snad odpověděl všem, kteří jsme mi na tohle téma psali. A pokud ne, dole pod textem jsou komentáře, kam můžete přidat otázky. 

Žít život, kdy jste každou chvíli někde jinde, je velmi intenzivní zážitek. Nejen pro mě, ale jsem si jistá, že i pro děti. Někdy si říkám, jak je to ohromně rozvíjející a naplňující, jindy je mi smutno, že nemáme nikde stabilní domov. Poprat se s tou věčnou rozpolceností, která nemá řešení, je myslím největší výzva, jaké na této non-stop cestě čelím. A jak to zvládám, o tom je vlastně většina tohoto blogu.

Děkuju, že čtete. Fakt moc!