První měsíc v nové zemi: mravenci v medu, drahé jogurty a běžkyně v hidžábu

11.12.20

Dneska je to měsíc, co jsme venku z karantény. Každý den si sepisuju poznámky, ze kterých bych chtěla sepsat texty na blog, ale když se na ně podívám, vlastně pro ně nemám žádného společného jmenovatele. Je to taková nesourodá směs postřehů, kterou moc nevím, jak uchopit. Takže jsem si říkala, že dám průchod volnému psaní a sama se nechám překvapit, co z toho vznikne. 

Protože v Malajsii pořád platí dost restrikcí kvůli covidu, je pro mě země zatím takovou kulisou. Můj každodenní život se pro mě a vlastně i pro celou rodinu odehrává v mezinárodní bublině. Můj muž je v typicky americkém prostředí, a tak se zatím o malajské společnosti a kultuře dozvídám jen zprostředkovaně. Naštěstí existují výjimky jako třeba dnešek, kdy k nám přišel řemeslník udělat jednu větší opravu v domácnosti. 

Možná jste si všimli na fotkách na Instagramu, uprostřed obýváku máme cosi jako letní zahradu, která je nahoře otevřená. Bohužel obývákové dveře moc dobře netěsní, a tak nám při monzunových deštích (tedy minimálně jednou denně) kape voda na podlahu a teče pod jídelní stůl, utíká nám chladný vzduch z klimatizace a lezou nám sem mravenci a jiná havěť. To je vám vůbec věc! Než jsme se nastěhovali, nikdy bych neřekla, že v sedmém patře s námi bude spolužít tolik zvířat. Prostředí a evoluce je evidentně vybavují tak, aby nepodléhali prakticky žádným likvidačním prostředkům. Stačí nechat na kuchyňské lince roztažený vál, když mezi vánočním vykrajováním potřebuju nakojit, poodejít na deset minut a hned se scházejí. Když večer zapomenu setřít z linky třeba kapku medu, je to v naší kuchyni k ránu jedna velká párty. Protože tento týden nám z ambasády potvrdili, že domácnost nám přivezou nejdřív v polovině února, nakoupila jsem zásobu plastových pytlíků Ikea a každou načatou věc zavírám do nich, případně uskladňuju do lednice, a to včetně kakaa nebo - právě - medu. Jinak bych mohla vyhodit polovinu spíže. Než jdu spát, několikrát taky kontroluju, jestli nám někde v umyvadle nebo ve sklenici nestojí voda, která by zase mohla posloužit jako líhniště komárů s horečkou dengue. Byt máme tak velký, že bych kolem něho mohla chodit běhat, takže tyto kontrolní procházky jsou taková náhrada, protože doopravdy to ven stíhám jen o víkendu. A stejně moc neuběhnu, jelikož se mi po tři sta metrech potí i meziprstí a po kilometru vypadám, že v trenýrkách a tričku bez rukávu právě lezu z bazénu, funím a zpocenýma rukama fotím ladné a nezpocené spoluběžkyně v hidžábech! 

Zacházení s potravinami tady pravděpodobně vypiluju do perfektna. Co mě po životě v extrémně laciném Turecku totiž dostalo, je drahota zdejších supermarketů. Od konce karantény všem vyprávím, jak jsme vyrazili na první nákup, já házela do košíku - hele, tenhle jogurt si pamatuju z Austrálie!, tohle jsou ty dobrý sušenky z Británie, jo, tyhle vločky znám ze Zélandu, a vida Tostitos naše milovaný americký, kluci moji! - a pak jsem se nestačila divit, za co proboha 800 ringgitů (4.300 Kč!), vždyť jsme v Asii, tady je všechno laciný! Tak - není. Respektive je to takhle: když kupujete lokální potraviny, rýži, zelí, papáju, manga, kuře a vyznáte se v miliardě různých pálivých omáček, asi je. Jakmile ale sáhnete víceméně po čemkoliv, co má kromě malajského taky anglický nápis, případně po hovězím z Austrálie, zaplatíte. Za kostku másla minimálně 70 Kč, spíš 90 Kč, za půl kila dobrého řeckého jogurtu třeba 170 korun. Pravda je, že v supermarketech je úplně všechno včetně takových pikantností jako je třeba losangeleská značka Beyond Meat, která prodává "masné" výrobky (steaky, hamburgery, párky) vyrobené z rostlinného proteinu. Co se týká "chuti na něco neasijského", strádat nebudeme. V supermarketu za rohem mají dokonce ovesné vločky "made in Finland", v tom přes ulici zase české Emco müsli. Malajsie je sice muslimská země, ale v každých potravinách se prodává i alkohol, ačkoliv ceny tomu odpovídají - najít láhev vína pod dvě stovky je hodno vyfocení a zaslání manželovi: zkusíme, nebo to bude patok?! Každopádně vedou prý i rum, zjistila jsem včera, kdy mě zase popadla touha udělat mezi holými stěnami aspoň nějaké Vánoce: dětem koupit v Ikea stromek, upéct cukroví a zkusit poprvé v životě vaječňák. Na doručování potravin tady mají mnoho služeb a já v mobilu zatím dvě apky - Grab a FoodPanda, kteří mi před chvílí doručili dvě cibule, abych mohla vařit kari a nemusela opraváře posílat na nucenou přestávku, protože si potřebuju odskočit do obchodu. 

Opravář je tady už od desíti od rána a teď jsou tři. Jede bez pauzy, ale tempem, kterým by Čech opravil takové letní zahrady tři a Mexičan v Americe zvládl zahrady v celém bytovém komplexu. Myslela jsem si, že Turecko je kraj pomalý, když musíte čekat deset minut na kávu. Tady jsem ale poprvé v životě odešla z kavárny, protože mě čtyřicet minut vůbec nikdo neobsloužil. B., zrychlený Amerikou, nenese tuhle malajskou časovou pohodu dobře. V restauraci si stěžoval už dvakrát, vždyť jak dlouho může trvat umíchat k snídani tři vejce a přinést extra krajíc chleba? Když ve své americké zhýčkanosti požádal o výjimku z nápojového lístku - ledový čaj, ale bez cukru a s ledem - nepřišli s objednávkou vůbec. A nebylo to ztraceno v překladu, protože všichni zdejší lidé, se kterými jsem se zatím potkala, jsou schopni mluvit anglicky velmi dobře. V angličtině je tu skoro úplně všechno a je to vlastně pochopitelné. Země byla dlouho součástí Britského impéria. Nezávislosti dosáhla až v roce 1957, což mě samotnou překvapilo. Myslela jsem si, že to bylo daleko dřív. Z britského vlivu tady zůstalo hodně: jízda vlevo, školní (a školkové) uniformy, posedlost britskou královskou rodinou, některá slovíčka (třeba měsíce v roce stačí napsat, jak slyšíte anglicky - DISEMBER a máte to malajsky :) ) i fakt, že si řada místních, zejména pokud mají co dočinění s cizinci, poangličťuje jména nebo si rovnou dává druhá, západně znějící. To je výhoda, například když chci dneska poděkovat opraváři - díky, Tony, naší chůvě - díky, Viji (o ní ještě napíšu) nebo Audrey, která Tonyho přítomnost u nás zařídila. Samozřejmě že ani jeden z těch lidí se tak doopravdy nejmenuje, třeba Viji je v reálu Veesalatchmy, Audrey je Wei Ching, ale angličtina prostě funguje. Až si říkám, jak to tady budu do budoucna dělat s češtinou, když Benjamín s Oliverem uvidí, jak jednoduše se lze s každým domluvit jazykem jejich otce. Angličtina je tu hodně rozšířená taky z toho důvodu, že Malajsie je mimořádně multikulturní. Malajců je jen polovina obyvatel, zbytek tvoří etničtí Číňané, domorodí obyvatelé etnika Oran Asli a dalších bornejských kmenů a etničtí Indové, k nimž se řadí i naše chůva. Ačkoliv jsem přesvědčená, že je slušnost pokusit se proniknout do kultury země, které vás hostí tím, že se naučíte aspoň pár slov z jejího jazyka, malajštině zatím moc šancí nedávám. 

Kvůli jízdě vlevo jsme prodali v USA naše auto a zatím chodíme pěšky. Tedy: já chodím pěšky s kočárem. K ambasádě je to asi 700 metrů, do školky 800, do obchodu to bude podobně. Užívám si hlavně tu ranní procházku do školky, to když přijdu domů, dá se v kraťasech a tričku ještě pobýt. Ovšem když pak vyjedu s kočárkem do obchodu, ve vedru, přes děravé, často uprostřed silnice končící chodníky bez nájezdů, dívají se na mě místní, co potkávám, a že jich moc nepotkávám, protože jsou buď v autech, na motorkách nebo v budovách, jestli jsem soudná. Jít v Kuala Lumpur pěšky je evidentně nevídaná věc - tady když vám dojde rýže, objedná si ji většina lidí přes apku nebo si přes tutéž apku zařídí mimořádně levný taxík, který je do obchodu doveze. V obchodě je taková zima, že než dojdu k jogurtům, máme já i Oliver červené nosy, takže cestu domů akorát tak na rozmrznutí. Teda pokud zrovna neprší. Leje tu často, hodně a bouřky tu znějí, jako bychom bydleli uprostřed válečné fronty. Ale jinak je to tady krásný a plní se mi další sen - touha po exotičnu, kde každé ráno vidím palmy, kde je to hodinu k moři (tedy až tam budeme smět), kde v potravinách a v nákupních centrech se všemi food courty voní tolik zajímavého, co vůbec netuším, co je, ale jí se to evidentně jenom lžičkou a vidličkou, protože nůž jsem tady na stůl ještě nedostala. Všechno je tady jiné, voní to jinak, kam namířím svoje středoevropské oči, tam vidím něco zajímavého. Líbí se mi tady a už teď mě děsí, že to za tři roky ani nestihnu: poznat, pochopit, ochutnat, sepsat!!! 

...

Mám v tomto duchu alá "dopis kamarádce" psát dál? Nebo? :)

A ještě přidávám jednu fotku z dnešního ranního běhu. Fotím málo a každý den si říkám, že budu fotit víc, ale pak mám v jedné ruce kočár, v druhé dítě, tak aspoň z těch mála chvil běhání něco. Užívám si díky tréninku místa, kam se jinak moc nepodívám. Tohle je třeba cesta k Petronas Towers. Věže máme relativně blízko domu, ale musela bych s kočárem přes tuhle mnohaproudovku, respektive po mostě nad ní. A protože do nadchodu nevede žádný výtah, nechávám si procházku kolem Petronas Towers na víkendové proběhnutí. Nenechte se zmást dopravou. Je sobota, osm ráno a "covid times" .




Novější příspěvek
Starší příspěvek
7 komentářů