Pravidlo pěti minut, které nám změnilo život

Dostat mého Benjamína ze hřiště, z bazénu, z vany, z pokojíku ke stolu nebo ráno do bot, aby mohl odjet/odejít do školky, kam se těší, testovalo moji trpělivost brutálně. Mnohokrát jsem prohrála, často tak, jak to angličtina umí popsat krásným výrazem "I lost my shit." Prostě jsem vypěnila, strčila ho do kočárku nebo chytila do náruče a dovlekla, pochopitelně za příšerného řevu, kam jsem potřebovala. Když jsme byli na cestě, stavidla často povolila úplně, svírala jsem ho možná víc, než jsem chtěla a štrádovala jsem si to naježená, nasupená, že jsem bývala normální, vysoce tolerantní člověk, dokud jsem neměla děti! Když jsme se dostali, kam jsme potřebovali, vztek se proměnil v pocit viny: jak můžu být na malého člověka, který se devět měsíců vyvíjel uvnitř mého těla, taková? 

Mateřská netrpělivost a vztek jsou hrozné emoce. Jednou jsem četla, že je to nejhlasitější volání o pomoc, jaké my ženy známe. A je to pravda: většina matek, která své děti občas táhnou ze hřiště, z obchodu nebo na ně ječí, nejsou zlé. Jsou jen nešťastné a unavené a mají toho v tu chvíli prostě dost.  

Když Benjamín začal chodit v Turecku do montessori školky, přečetla jsem si něco o práci Marie Montessori. Překvapilo mě, když jsem se dočetla, že dítě, které se soustředí na nějakou aktivitu, nemáme rušit. Bylo pro mě nové, že když jezdí po koberci s vláčkem a houká, je v podstatě v práci. Je pohlcený a soustředěný a ve své mysli tvoří příběh. Když ho nechám, aby ho dokončil, stavím základy jeho schopnosti dokončovat úkoly a soustředit se. 

Během toho se stalo, už ani nevím jak - možná něco takového poznal ve školce - , že když jsem od Benjamína něco potřebovala a poprosila ho, začal žadonit o "five minutes". A tak jsem to zkusila. Na hřišti, doma, v obchodě, ve vaně, ať leze po prolézačce, staví z Lega, "čte" si nebo má puštěnou pohádku na iPadu či v televizi, dávám pět minut: "Dobře, pět minut a pak odcházíme/končíme/balíme se/vypínáme to ..." Nejspíš by se to nemělo, ale vždycky na to natahuju budíka na mobilu. (Někdy, když hodně spěcháme, švindluju a nastavuju třeba dvě minuty.) Jakmile zazvoní, odehrává se u mého syna zázrak: zamává kamarádům a odchází od skluzavky, nechává Lego Legem a přichází ke stolu najíst se, zavírá knihu, zaklapne iPad a bez řečí se přesune k tomu, co je potřeba. Změnilo nám to život. A jsem zvědavá, jestli stejná taktika bude do budoucna fungovat i na Olivera.