Zápisky z malajského lockdownu: Rýže a toaleťák za dveřmi, radost z bílého papíru a 48 hodin do konce (snad tedy)

Vždycky jsem měla romantický sen, jak se jednou nastěhuju na delší čas do hotelu a budu si užívat jeho vymožeností: dlouhé bohaté bufetové snídaně, kde si budu dávat na talíř pokaždé něco jiného, teplý bazén, vířivka, měkké ručníky a nadýchané peřiny. Za běžných okolností by to asi idyla byla, do jisté míry možná i za těch, kdybych v hotelu podstupovala karanténu – ovšem sama. Třeba by mi ubylo něco z nedokonečných to-read, to-watch, to-listen listů. Jenomže za současných je to spíš vězení s energickým tříleťákem a novorozencem. I tak ale zažívám velké prozření, že protlouct se nouzovým stavem na necelých čtyřiceti čtverečních metrech a bez možnosti vyjít aspoň na recepci, nejen že není nemožné. Jde to. A vlastně jsem docela překvapená, jak příjemně a rychle to utíká. Ani se mi nechce věřit, že do konce nám zbývá už jenom čtyřicet osm hodin. Nic to ale nemění na tom, že na vysvobození se těším jako na Ježíška. 

Na malajský lockdown jsem byla po dvou šestinedělích v cizině a posledních třech měsících strávených bez domova myslím dobře připravená. Hodně pomohl i fakt, že jsme předem věděli, do čeho jdeme: že budeme dva týdny uzavření v hotelovém pokoji bez možnosti ho opustit. Protože jsme přicestovali do Malajsie jako diplomatická rodina, měli jsme výhodu, že nám ubytování podle dostupnosti neurčila malajská vláda, ale našla nám ho americká ambasáda. Vybrat jsme si sice nemohli, ale zázemí máme solidní. Hotel si sice prezentuje jako mezinárodní čtyřhvězdičkový, ale chodby jsou temné a trochu zatuchlé a nábytek tak starý a opotřebovaný, že to bude spíš tříhvězdičkový. Náš pokoj je naštěstí apartmánový: má 2 ložnice, 2 koupelny a malou kuchyňku s pračkou. Balkon z důvodů karantény nemáme. 

Hotel nám každý den v sedm ráno doručuje snídani. Personál zazvoní, nechá nám za dveřmi v košíčku tři papírové krabičky a tři malá balení džusu. O ostatní jídla během dne se musíme postarat sami. K snídani je v podstatě pořád to samé. Pro nás dospělé rýže, chilli omáčka s kuřetem a vařené vejce. Jenom ve čtvrtek je croissant a cosi na způsob francouzského quiche naplněného směsí pálivé zeleniny a masa. Benjamín nemá změnu vůbec žádnou. Každý den dostává malý jogurt, misku cereálií, malé mléko, jablko a sušenku. Každý den! Nemám ráda vyhazování, ale tuto stravu jsme zvládli konzumovat jen dva dny. Naštěstí na ambasádě máme přidělené tzv. sociální sponzory – americkou rodinu, která nám má usnadnit začátek v cizí zemi a B. orientaci v práci. Santiago a Cynthia nám dovezli všechno jídlo, o které jsem jim napsala, abych byla schopná aspoň trochu vařit, i když prostor a vybavení kuchyně je velmi prosté a náš jídelníček tak začíná být únavně fádní: od snídaně schovám rýži, kterou v poledne smíchám s fazolemi, tuňákem, nějakou zeleninou anebo vařím kaši z červené čočky, případně těstoviny a ovesné vločky na tisíc způsobů (díky, Báro z Bjukitchen za tvoji částečně vločkovou kuchařku, co mám v počítači v pdf!) Přes Instagram jsem se taky spojila s Češkou Lucií Drahovzalovou, která nám doručila ovoce a hlavně hračky! Lucie a její syn Adam, kteří prošli mnohem náročnějším lockdownem na přelomu srpna a září, koupili Benjamínovi velikou krabici Lega. Když jsme ji - to bylo asi pátý den našeho vězení - rozbalili, normálně mě přemohly slzy. Děkujeme! Kdokoliv nám cokoliv doručuje, musí na recepci nahlásit, co nám nese a nechat na poslíčkovi v roušce a rukavicích, aby nám to doručil. Ten zazvoní a rychle pádí ode dveří na konec chodby, aby s námi, pokud bychom snad číhali za dveřmi, neměl žádný kontakt. 

Náš pokoj je pochopitelně bez úklidu a bez služeb. Personál je ale velmi ochotný. Stačí zavolat na recepci a půjčí mi vysavač, úklidové prostředky i mop na podlahu. Když jsem s úklidem hotová, znovu zavolám na recepci, že si pro věci můžou někoho poslat. Poté dorazí poslíček v roušce a rukavicích, všechno vydezinfikuje a věci si odnese, případně přinese, co bychom si přáli – jako dneska čtyři A4, abychom mohli napsat a večer dát za okno dopis Ježíškovi. "To létá i v muslimské zemi?", ptá se B. – Samozřejmě, že létá, pro dopisy našich dětí přece! Za tohle uvědomění – jak moc se člověk může radovat z něčeho tak banálního jako že někdo zazvoní a přinese čtyři bílé papíry, ten lockdown asi stál. Až nás pustí, budu si maličkostí všímat a vážit ještě víc než do teď. To nic nemění na tom, že každý třetí den nastává zlom, krize, někdy křičím, někdy si zabrečím, izolace si vybírá svoje, pusťte nás aspoň na střechu do bazénu! 

Náš hotel naštěstí povoluje dovoz jakéhokoliv jídla. Vyzkoušeli jsme pár restaurací a nebyly zlé, akorát celkem pálivé, takže nic pro Benjamína. Já se pálivému snažím vyhýbat kvůli kojení, takže většinu dnů zůstávám na rýži a vločkách. Kromě toho mi za posledních šest týdnů strávených v USA a tady opravdu chybí domácí vaření, a tak i ovesná kaše s banánem a čokoládou mě nadchne víc než slušné indické nebo sushi. 

První dva dny utekly celkem rychle, ačkoliv jsme kvůli časovému posunu vstávali už ve čtyři ráno: částečně jsme vybalili kufry, zabydleli jsme se, udělali si jakž takž rytmus, jak budeme trávit dny. Pro mě, mámu minidětí, co potřebují nonstop dozor a samy se zatím moc nezabaví, speciálně mimo domov a skoro bez hraček, se vlastně za poslední měsíce nic moc nezměnilo. Posnídáme, umyju nádobí a B. si zaleze do ložnice, kde se snaží vyřídit co nejvíc papírování, aby pohodlně vplul do práce a my do života, až nás odsud pustí. Já za zvuků Prasátka Peppy nebo Tlapkové patroly, dokud je Benjamín vypnutý videem a Oliver leží na piknikové dece a strká si do pusy balonek, vyřídím maily nebo pár vzkazů na sítích. Pak – poprvé v životě!!! - buď kratičká jóga nebo dril s Jillian. Pozici dítěte, kliky a sedy-lehy dělám na piknikové dece nad Oliverem, mini činky máme s Benjamínem, který miluje cvičit se mnou, udělané z poloprázdných lahviček od džusu. Natahuju se a poskakuju všelijak, tu podle Jillian, tu podle Benjamína, tu podat dudlík, tu odpovědět na otázku B. Ale je to aspoň drobnost, která mi pomáhá cítit, že náš den má aspoň malililinko řád a já jenom nekynu a nenechám si lézt děti po hlavy a do hlavy blbosti z televize a z internetu. Pak je často tzv. townhall a ambasádou, kdy se připojíme online a posloucháme, co nás tady v Malajsii čeká. Nato čtení, čteme teď opravdu hodně, schovka, jak to, mami, že jsi pořád za závěsem???!!!, podesáté opravuju bunkr, pardon, domov z peřin, opírám dudlík, potisící sbírám klavírek, co sám hraje "Happy Birthday" a po očku kouknu na televizi, jestli už má Amerika prezidenta. Oběd. A zlatý hřeb Benjamínova i mého dne: opouštíme náš pokoj a vyrážíme dvacet metrů po chodbě ke speciálnímu zařízení na filtrovanou vodu, abychom mohli uvařit těstoviny nebo vločky. 

Oběd Oliver a mrkev po celé místnosti. Nádobí. Zem. Znovu žádost o vysavač. Znovu čteme. Koukáme do ulice na klasické malajské změny počasí, protože někdy se slunce – déšť – bouřka – slunce vystřídají i třikrát denně. Lego. Prasátko Peppa. Zase maily a pár poznámek k blogu. Voláme babičce. Tančíme a hulákáme. Pro Benjamína Holky z naší školky, pro Olivera Když se narodíme. Když je šest, Benjamín plave ve vaně s výhledem na město a na západ slunce - vydrží mu to klidně hodinu. Do prázdných lahviček od džusu ždímá Oliverovu napěněnou žínku a vyrábí džusy nové. Být s dětmi takhle mezi čtyřmi stěnami mi přijde - a nijak tuhle zkušenost nechci zevšeobecňovat – náročné, ale paradoxně jednodušší než v normálním životě. Můžu se soustředit jenom na ně a trochu na sebe, na jídlo, nic jiného nás nerozptyluje. Odpadá vypravování se ven, zařizování většiny všednodenních potřeb a chtíče někde být, něco dělat, mýt si vlasy, malovat se ... ale to asi znáte. A když v půl osmé večer zalehnou, mám někdy celé tři hodiny na to uvařit si čaj, dýchat, sem tam něco napsat, číst. Člověk se až zalekne, jaké to bude, až bude moct zase vyjít ven: dáme to? Zvládání tří měsíců bez domova a lockdownu se stále ještě veselými dětmi a se stále ještě manželem, se kterým občas dokonce promluvíme, mě každopádně vybavilo pláštěnkou, po které od teď steče hromada problémů. Máme papír na dopisy? Máme toaleťák? Zdraví? Postel, kousek kuchyně, ovesný vločky, wifi, jakž takž happy děti a jeden druhého? Pak – máme všechno.