O konci karantény a ochočování si nového domova na druhé straně světa

Už je to deset dní, co máme nový domov. A já jsem ještě nenapsala ani řádku. Jsem chycená v obrovském prostoru dvou set metrů čtverečních s jedním tříletým drakem, druhým sedmiměsíčním batoletem, co začíná lézt a plivat příkrmy, jsem utopená v bambiolonu papírů. A protože B. je poprvé od března každý den od rána do večera v práci, zdá se, že až teď mi dochází, co to znamená mít dvě děti. A taky co to znamená úspěch, který pro tuto chvíli předefinovávám: neusnout v půl deváté s dětmi, ale sednout si k počítači s tím, že mám energii a chce se mi něco psát. 

Popořádku: co se dělo, když nám skončila karanténa? Minulé pondělí nás podle očekávání přišel vyzvednout hotelový poslíček, který nás dovedl do výtahu pro zaměstnance, tohoto času karanténního. U zadního vchodu hotelu bylo přistavené auto. To nás odvezlo na ambasádu, kde nás čekala čtyřčlenná parta lidí v protichemických oblecích a odvedla nás do speciální místnosti na test. Naštěstí se dělal jen z krve. Každému bodli do prsu malou jehlu, vzali nám tři kapky a za patnáct minut byly výsledky – všichni negativní. Oslavili jsme to, jak jsme si řekli, v první kavárně, kterou jsme potkali. Takže ve Starbucksu velkým kafem a obrovským čokoládovým muffinem pro Benjamína.

Náš malajský byt stojí přímo v centru Kuala Lumpur a je obrovitánský. Když koupu děti a volám na B., neslyší mě, a tak žertujeme, že si sem budeme muset pořídit vysílačky. Někdy o něm možná udělám samostatný post, ale to jsem zase já, pořád váhám: Zajímalo by vás? Co můžu a chci vlastně zveřejnit? Kolik soukromí si nechat? Tyhle radikální chvíle nejistoty podle mě ještě umocňuje neznámost všeho. Je potřeba začít od píky: Kde se rozsvěcuje v obýváku? Doopravdy ta černá bedna v rohu lapá komáry? Jak často ji mám vyprazdňovat? Kam se chodí s odpadky? Třídí tady někdo? Kde mám nakupovat? Bylo kuřecí stehno za 4 ringgity (cca 23 Kč) vůbec někdy kuřetem, nebo je to v této části světa běžná cena? ... Kdy si mám aspoň prolistovat padesátistránkové manuály pračky, myčky, mikrovlnky a dalších spotřebičů, když ve dne nemám čas jít ani na záchod a v noci sílu? Taky je třeba spřátelit se s okolím, najít opěrné body: školku, večerku, kam do čistírny, kam pro pečivo, kam na dobré kafe, kde se zchladit, když už mám zapařené i kontaktní čočky, a zároveň nezmrznout. Pak vám někdo poradí, že za rohem, jmenuje se to Kenny Hills, mají ten nejlepší kváskový chleba v celém KL, a najednou získáte první záchytný bod. Píšu té osobě v noci smsku, že díky a jestli jí došlo, že nám, minimálně mně a dětem, změnila nejen den, ale život. Jenže ona už je tu dva roky, tyhle pocity dávno zapomněla. 

Najednou je to jasné: kupujeme chleba, croissanty, objednávám si cortado a nasi lemak (na fotce) Benjamín prohlíží fotky v telefonu, Oliver spí a já cítím vzrušující příliv nových začátků. Kristova noho, tohle je dobré! Tohle bude to dobré. Bude to minimálně stejně tak dobré jako byla Ankara. 

Jak dny plynou, kolonizace pokračuje: zaklepe na mě australská sousedka, nepotřebuju něco?, třeba chůvu?, dostaneme tea tree olej na komáří štípance, tip na opravdu spolehlivou aplikaci na předpověď počasí (NOAA Weather), bacha na ty hluboké kanály tady, co mají pojmout všechnu tu vodu z monzunů, taky na krysy (dneska jsem viděla tak čtyřkilovou), další tip, ať do bazénu chodíme ráno, že ve čtyři, pět, fakt každý den! začínají bouřky, ať po chodníku nechodím blízko u silnice, protože tu motorkáři kradou kabelky, a Benjamína ať držím na vnitřní straně, tu a tam berou i blonďaté děti. Je toho tolik, že si na to musím pořídit sešit a píšu a píšu: jakou apku si stáhnout na nákupy, až si pořídím lokální SIMku, kam na výlet, kterou mouku koupit na linecké, pokud mi tedy do předvánoc přijde váleček a formičky, kdy sprejují dům proti komárům a mám držet děti zkrátka - rozuměj v bytě. To je vlastně další věc: jsem přesvědčená, že pocit domova a jistý duševní klid je přinejmenším z části odvislý od toho mít v něm aspoň něco svého. Od toho, že budu mít aspoň cedník, a tak mi rýže při proplachování nebude donekonečna uplavávat do výlevky. Mohla bych si ho samozřejmě koupit, ale peníze, ekologie, plýtvání et citera; počkám. A taky se dočkám: už zítra přiletí první část věcí, která mě zase trochu posune k životu ve srozumitelném, zorganizovaném světě. Když mi to dneska odpoledne zavolali, normálně jsem uronila slzu. "Dobrý, mami, dobrý," konejšil mě Benjamín. Já přitom brečela radostí. Mít po třech a půl měsících svůj hrnek, cedník, mixér na polévky, formu na banánový chleba, trochu knížek, polštář a trochu hraček pro děti je totiž vysoce návykové, víme. 

Pamatujete, jak jsem tady psala ódu na to, jak je osvobozující zjistit, že se všechno, co potřebuju, vejde do jednoho kufru? Po třech a půl měsících to má ještě dodatek: je to osvobozující, když to netrvá věčně. Už teď se těším, až si zítra obuju jiné boty, obleču jiné tričko, až nebudu muset co dva dny zapnout pračku. 

Ozvu se! A popíšu všechno, na co se ptáte na FB a Instagramu.