Den díkůvzdání: Jak je důležité připomínat si, že každý příběh má minimálně dvě strany

Dneska je Den díkůvzdání, pro mnoho Američanů nejdůležitější svátek v roce. Mám ho ráda, a tak jsem nám už před pár dny taky naplánovala příjemný den. Udělala jsem to stejně samozřejmě jako očekávám, že tento svátek slaví úplně všichni. Vždyť jeho myšlenka je tak hezká – sesednout se k jednomu stolu obtěžkanému jídlem a vzdát díky za všechno, čeho se nám dostalo v uplynulém roce. 

Ostatně i příběh na jeho pozadí je poetický. Jen si to poslechněte:

Sto dva Angličanů odjelo v roce 1620 z Evropy najít nový život v Americe, kde si přáli zachovat svoji kulturní identitu a žít podle protestanské víry. Dopluli do Massachusetts, státu, kde bývají opravdu tuhé zimy. Jenže nepřivezli s sebou dostatek potravin, a tak polovina kolonie během zimy zemřela. Už to vypadalo, že se budou muset vrátit zpátky do Anglie. Ale pak se seznámili s místními Indiány kmene Wampanoag. Ti novým osadníkům ukázali, jak se pěstuje kukuřice, jak uvařit brusinky, tykev a taky jak lovit. Na podzim roku 1621 sklidili osadníci bohatou úrodu. Nadšení pozvali své dobrodince na hostinu, kde se podávali divocí krocani, kachny, husy, ryby a o všechno se s nimi rozdělili. Od té doby každý čtvrtý čtvrtek v listopadu slaví Američané Den díkůvzdání, svátek připomínající oslavu první úrody. 

Bylo by to až dojemné, kdyby však neexistovala ještě jiná verze. Upozornil mě na ni tento týden newsletter, v němž autorka publikovala rozhovor s potomkem tehdejších indiánů, dneska spisovatelem žijícím v Montaně. Tento muž nejen že zpochybňoval formu oslavy (opravdu už dneska umíme slavit jenom tak, že se k prasknutí přežereme a vyvalíme k televizi, na které běží americký fotbal?), ale také její původ. Už i někteří historikové totiž mluví o tom, že příběh se odehrál možná trochu jinak a že vztahy Poutníků a indiánů nebyly ani trochu idylické. Vlastně, ať jsme fér: byl to boj na život a na smrt. Poutníci zavlekli z Anglie do Ameriky spoustu nemocí, na které indiáni houfně umírali. A konflikty se postupně vyhrotily až do války, která přidala mnoho dalších obětí. Díkůvzdání pak bylo dnem, kteří si Poutníci uspořádali jako oslavu vítězství v této válce. "Co mám tedy slavit," ptal se ten spisovatel, "zabíjení svých předků?" 

Zase jsem si díky němu uvědomila, jak je důležité připomínat si, že každý příběh má minimálně dvě strany. A že když mi něco tvrdili na střední, babička, rodiče, manžel nebo lidi, kteří mě baví, neznamená to automaticky, že je to pravda. 

Svět se mění – naštěstí. A tak je nejvyšší čas podívat se a ukazovat i pravdy jiné. 

Tak do toho, Jano! 

Neznamená to, že dneska večer odmítnu pozvání ke stolu. Spíš že než si tam sednu, ráno - zatímco Benjamín bude kreslit ve školce a Oliver doufejme chvilku spát - otevřu třeba tuto knížku. A u stolu pak, případně později tady na blogu, zkusím odvážně sdílet, co jsem se tam dočetla. Přestože se mi to na první dobrou nemusí líbit, protože ty příběhy znám úplně jinak.