Budeme jednou vzpomínat na hezké Vánoce 2020?

29.11.20

Včera jsem dopsala rozhovor s Meikem Wikingem pro časopis Moje psychologie, když mi na telefonu pípla zpráva, že naše domácnost, tedy její větší část, je stále v Ankaře a do Malajsie nejspíš nedorazí dřív než v půlce února. Ačkoliv si pravidelně opakuju, že se nenechám rozhodit maličkostmi, které nemůžu ovlivnit, zhroutil se mi svět. 

Tohle je po všech stránkách divný, zmatečný, psychicky vyčerpávající rok. 

Snažím se tomu příliš nepodléhat, protože i v něm se utvářejí vzpomínky, ze kterých si jednou budeme skládat obrázek života a moje děti obrázek svého dětství. Proto pokud to jde, dělám ho co nejjednodušší, nejpříjemnější, nejútulnější. 

Na Vánoce v našem novém domě jsem se těšila jako na takový restart: konečně budeme mít svoje hrníčky, skleničky, váleček na těsto, formičky na linecké, už jsem dokonce koupila moučkový cukr, že hned jak dorazí, vrhneme se na linecké, já budu mít klavír, na kterém budu hrát koledy, taky baňky, světýlka, punčochy na dárky, zkrátka aspoň něco z té směsi známosti a příjemné útulnosti, co jsem plánovala vybalit a roztřídit, aby mi v pětatřiceti stupních přišly Vánoce aspoň malilinko opravdové. 

Místo toho teď papírkem od hořícího sporáku zapaluju narychlo koupenou svíčku, protože nemáme sirky, a pátrám na internetu, kde by v muslimské zemi mohli mít vykrajovátko na cukroví. 

Jak jednou budeme já i moje děti vzpomínat na tyto Vánoce?

A co si nakonec zapamatujeme? 

Dobrodružství okolo vyvalování těsta Oliverovou lahvičkou na mlíko? Nebo spíš to, jak nás pořád vláčím do obchodů s nábytkem a domácími potřebami, kde se většinu času neumím rozhodnout, co mám koupit a co tam nechat, protože proč to za dva měsíce budeme mít všechno dvakrát? 

Idylické vteřiny pod vánočním stromečkem, tedy pokud na nás v Ikea ještě nějaký zbyl, nebo spíš fakt, že slavíme ve strohém holobytě, kde navzdory tomu, že pořád chodíme do obchodů, neustále něco zásadního chybí? 

Moje vysvětlování, proč v době Adventu chodíme v šortkách, tričkách a denně plavat, když ve všech knížkách, které čteme, jsou děti v bundě, kulichu a jezdí na sáňkách?

Odhodlání slepit a nazdobit perníkovou chaloupku, anebo to, jak nadávám, ječím a brečím, protože jsem se na šlehání bílků nutných na lepení a polevu vrhla s takovým zaujetím, že jsem zapomněla použít transformátor a právě jsem spálila náš americký ruční šlehač?

Můžu si jenom držet palce. Stále dělat to nejlepší, co můžu, i když už někdy fakt nemůžu, a doufat v zázraky. 
(Třeba že se B. zítra nezeptá, kde je ten šlehač.) 

Novější příspěvek
Starší příspěvek
6 komentářů