READ MY NOTES: Dopisy Milady Horákové z věznice
Nejradši bych si do svých poznámek přepsala celou knihu. Ale i pod vlivem toho, co jsem právě přečetla, mám tendenci krotit své ambice. Když si z její knížky odnesu tyto tři myšlenky, které jsem vybrala níže, není to málo. Naopak. Možná se mnou zůstanou déle než kdybych si říkala, že v hlavě udržím celou knihu nebo si zapíšu úplně všechno, co mě zaujalo. Ale teď to důležité: psaní Milady Horákové.
O chybách
Všechno se nikdy nepovede – i poctivě myšlené může být mylné a svede tě z cesty. Když jsem stávala v podzemní muničce pod lipskou věznicí u svého revolverového soustruhu a táhla, již hladová, desátou hodinu denní nebo noční šichty, tam jsem poznala, že jen jediný špatný hmat, jen jedno nepromyšlené otočení a už Tě stroj drtí a drtí. A což takový hutník, valcíř nebo pudlař. Zapomene se na vteřinu, nesprávně se postaví a stojí ho to život. A to se může stát i veřejnému pracovníkovi i politikovi. Vždyť dnes všichni jedeme v tom ohromném, třeskutém dění, které láme svět a rodí nový život. A všechno se rodí s bolestmi, za vše se musí platit. Bude-li můj osud tím potřebným zmrvením půdy, pak ani on nebyl nadarmo.
O ambicích a jejich dopadech na rodinu
"Jsou určité pudy v člověku, které nestačí překonávat, vždy a zase vyplavou nad hlavami povahy jako míč nad vodu." To jsem také nedávno četla. A já měla takové nepřekonatelné volání v sobě. Vždycky něco řeklo "To musíš", a já pak jsem tomu dávala nejen celou sebe, ale brala jsem i Vám. S takovou samozřejmostí jsem od Vás vyžadovala, abyste respektovali mé cíle. Snad proto, že jsem byla o nich vždy přesvědčená, že jsou neosobní, vyšší a posvátnější než to, co jste sledovali Vy. A bylo v tom často mnoho omylu – sobeckosti – povrchnosti a nedomyšlenosti.
O životě pro dceru Janu
Bůh požehnal Tebou můj život ženy. Jak napsal táta v básničce z německého vězení, dal Tě nám Bůh proto, že nás miloval. Vedle kouzelné, podivuhodné lásky Tvého táty byla jsi Ty největším darem, kterého se mi dostalo od osudu. Avšak Prozřetelnost zamířila můj život tak, že jsem Ti, milá dceruško, ani zdaleka nemohla dát to, co má mysl a mé srdce pro Tebe připravilo. Nebyla toho příčinou snad malá láska k Tobě, ta je stejně tak horoucí a ryzí, jako mají jiné mámy ke svým dětem. Ale já jsem svůj úkol, tady na světě, chápala tak, že prospívám Tobě a právě Tobě, když se starám, aby byl život lepší a aby všem dětem se žilo dobře. A proto jsem od Tebe často odcházela, proto jsme musely být od sebe i na dlouho oddáleny. Nyní je to už podruhé, co nás Osud od sebe odtrhl. Nesmíš se děsit a být smutná z myšlenky, že už se nevrátím. Nauč se, dítě moje, dívat hned od mládí na život jako na vážnou věc. Život je tvrdý, ten se nemazlí a za jedno pohlazení dá Ti deset ran. Zvykni si na to raději hned, ale nepoddávej se tomu – rozhodni se s ním bojovat. Měj odvahu a jasné cíle – a zvítězíš i nad životem.
...
Budeš jednou, až dorosteš, o tom mnoho a mnoho přemýšlet, proč Tvá máma, i když byla milující a Tys byla jí největším darem, tak podivně řídila svůj život. Najdeš snad potom správné rozřešení tohoto problému, najdeš snad správnější, než bych mohla provést dnes já sama. Ovšem podaří se Ti to vyřešit správně a pravdivě jen tehdy, když budeš mnoho, mnoho vědět. A nejen z knih, od života, od lidí, od každého sebebezvýznamnějšího člověka se uč! Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Nemysli si nikdy nad ničím: do tohohle mi nic není. – Ne, všechno Tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady. Člověk nežije na světě sám – a v tom je veliké štěstí, ale také ohromná povinnost.
Žádné komentáře: