Jsem Čechoameričanka!

Od úterý jsem oficiálně Čechoameričanka, ode dneška mám dva pasy. Český, který jsem si mohla ponechat. A americký, který jsem dostala, jelikož jsem získala občanství země, ze které pochází můj manžel a mají ho obě moje děti.  

Americké občanství jsem získala v podivné době. Jaký mám vlastně k téhle zemi postoj, ptala jsem se sama sebe ještě když jsem v úterý v 6.30 ráno seděla v čekárně imigračního úřadu a přehrávala si v hlavě testové otázky, které mi úředník posléze pokládal u pohovoru. Překvapil mě pohled mého kamaráda, Američana, který mi pár dnů před testem a pohovorem napsal, že vlastně neví, jestli teď, když jsem tak blízko, mi má gratulovat nebo kondolovat. A pak druhý mé kamarádky Čechoameričanky, která mi říkala, že poprvé po pětadvaceti letech se letos v Evropě několikrát zastyděla, když vytahovala americký pas. 

Mám k USA, stejně jako k Česku, dost výhrad, ale takhle silné negativní emoce, které mi vyjevili moji přátelé, jsem nikdy nepociťovala. Jestli něco, je mi z Ameriky současnosti spíš smutno. A je mi líto všeho, co se tady děje, a co se mi zdá, že v téhle obrovské zemi nemůžu moc ovlivnit. (To je to češství ve mně, víte.) Přes to všechno se ale jedna věc musí Spojeným státům nechat. A sice to, že v celém procesu "naturalizace" od začátku víte, do čeho jdete. Myslím tím nejen co se bude dít, jak a zhruba kdy, ale také k jakým hodnotám reprezentovaným především ústavou a Deklarací nezávislosti se upisujete, ačkoliv jejich každodenní naplňování je v současné Americe přinejmenším sporné. Nemusíte s nimi souhlasit a máte právo o tom třeba psát - freedom of speech, svoboda slova, je třeba jedna z nich - ale je to dané, zřejmé a jasné. Na rozdíl třeba od Evropy a od Česka. Když chceme od imigrantů v Česku, aby se přizpůsobili "českým" nebo "evropským" hodnotám, co to vlastně znamená? Kdyby se mě teď B. nebo moje děti zeptaly, abych jim ve třech větách odpověděla, jaké jsou české hodnoty, co bych řekla, aby to nebylo nějaké klišovité blekotání?

Když jsem v úterý odpoledne poslouchala úředníka, který nám předával certifikáty potvrzující občanství a malou obálku s dárky (dopis od prezidenta, malou vlajku, kapesní vydání Deklarace nezávislosti), měla jsem z té energie, rétoriky, morální autority až husí kůži a musela jsem to jít "rozdýchat" na záchod, ať už to teď v téhle zemi vypadá jakkoliv. A bála bych se to říct komukoliv v Česku, aby se mi cynicky nevysmál. Samotnou mě to překvapilo, protože upřímně, zase takovou touhu stát se Američankou jsem neměla. Možná někdy před deseti lety, když jsem sem jezdila jako turistka, ale teď? Se zelenou kartou se žilo celkem fajn, opravdové "doma" cítím v Česku, touhu pracovat na ambasádě, která občanství vyžaduje, jsem zatím nepocítila. Zřejmě nic bych na tom neměnila, kdyby se ovšem hodně nezměnila Amerika. Konkrétně hlavně její vztah k přistěhovalcům a legálním návštěvníkům, mezi které jsem patřila i já. I když jsem měla všechny papíry v pořádku, často se mě - hlavně na letišti - ptali, proč létám tak často do Evropy, za kým a co tam dělám, pracuju? Několikrát jsem byla odvedena na zvláštní kontrolu a když mě loni, čerstvě těhotnou, oddělili od Benjamína a prohnali snad všemi bezpečnostními procedurami a vyházeli mi z kabelky všechno do posledního tampónu, až nám kvůli tomu málem uletěl spoj, rozhodli jsme, že s tím budu něco dělat. "Bude to pro všechny jednodušší, emocionálně, ale byrokraticky hlavně," říkali jsme si. 

Nově nabytým občanstvím se v zásadě nezměnilo nic: jsem to pořád já, Jana, která neumí správně vyspelovat slovo "neighbor" a v kavárně se ošívá, když má reklamovat studený kafe. A přece se změnilo dost. Posledních osmačtyřicet hodin třeba cítím, že se absolutně neumím odtrhnout od amerického dění. To jsem moc neuměla nikdy, ale teď se do něj cítím vtažená ještě silněji: kupuju si noviny, které nečtu, protože mám dvě děti a po ruce žádnou babičku, rychle je uspávám, abych stihla prezidentskou debatu, čemu nerozumím, to si zase posedle vyhledávám a vypisuju jako před šesti lety, když jsem tady začínala. Získáním občanství jsem se k mnohému zavázala a dost získala – třeba právo volit, a tak tedy aspoň částečně ovlivnit, co se v téhle, teď už i mojí zemi děje. Ostatně to se mě teď nejvíc vyptávají všichni v Česku: koho budeš volit? Tak odpověď: nikoho, protože letos to nestihnu. Aby Američané mohli volit, musejí být na rozdíl od Čechů nejdřív registrovaní, tedy přihlášení k volbám. To se dělá v každém státě jinak. Ve Virginii, kde jsem byla naposled rezidentem, to jde i on-line a na rozdíl od jiných států ani nemusíte vyplňovat, ke které straně se hlásíte – demokraté, republikáni nebo nezávislí, ovšem registrace se uzavřely 15. října, tedy pět dnů před mou přísahou. Kdybych se do systému zaregistrovala dřív, porušila bych zákon. Bohužel kvůli pozdní registraci si nemůžu vyzvednout ani tzv. absentee ballot, tedy hlasovací lístek, který bych mohla vyplnit, zalepit do obálky a zaslat z ciziny. 

Je mi to líto, ale nejde to. Věřte mi, načetla jsem o tom za posledních pár hodin tolik, že psaní blogu na téma, co to obnáší stát se občanem, odkládám teď v 1 ráno na příště. :)