Šok po letech v cizině: V Česku chodí na hřiště mámy!

Minulý týden jsem poprvé během návštěvy Česka vyrazila s Benjamínem na dětské hřiště větší než plácek s houpačkou v Dražovicích. Hned od otevření branky jsem měla takový podivný pocit, jako by něco bylo výrazně jinak, jako by mi něco nesedělo. Nebylo to konstrukcí, designem ani vybavením. Tohle všechno se mi naopak zdá v zemích, které jsem projela, možná až příliš podobné: skluzavky, houpačky, písek, lavičky, přinesené koloběžky, balony, batůžky pomalované Elsami, auty z Cars nebo poníky.


Nebylo to ani dětmi: i v Brně už jsme kosmopolitní a mezi jásáním, jekotem a pláčem už se ozývá kromě slovenštiny i angličtina nebo dokonce portugalština. A už vůbec ne jídlem: plastové krabičky v Brně skrývaly podobný obsah nakrájeného ovoce jako v Turecku, zmrzliny byly stejné značky, tu a tam byly k vidění křupky nebo chipsy, dětské lahve měly stejné obrázky a děti je tahaly sem a tam, upouštěly je a zvedaly. "Maminko, vodu, vodu, ještě vodu!" ozvalo se najednou od písku a mně došlo, co se děje: tady v Česku jsou ve čtyři odpoledne na hřišti s dětmi jejich maminky! To, že jsem tam nebyla jediná mezi samými chůvami, au-pair nebo babičkami, mi přišlo tak anomální a výjimečné, že jsem o tom smskou okamžitě informovala svého bratra, který bydlí za rohem - jak to, že mi nezmínil něco tak důležitého jako že na hřišti potkám jiné mámy???!!!

Ano, i tohle s člověkem udělá šest let v cizině. Běžné věci jsou anomální, výjimečné, stojí za smsku a jsou záminkou k napsání blogu.