Po roce v USA: Vajíčka z prášku a prázdná Amerika

Ačkoliv jsem od začátku našeho stěhovacího plánu věděla, že bychom na konci září měli zamířit do USA, do předvčerejška jsem vzhledem k různým okolnostem nevěřila, že se ta cesta doopravdy uskuteční. Ale jsme tady. Po roce znovu v Americe, která se za dvanáct měsíců proměnila k nepoznání. V pondělí jsem chodila po prázdných letištích, teď chodím po prázdných ulicích a hotelové chodbě, kde ráno podávají k snídani míchaná vajíčka z prášku a kde deset hostů vytvoří kvůli přísným nařízením (žádné keramické nádobí, žádné příbory, žádné hrníčky) tolik odpadků, že by to položilo i nejbohémštějšího Evropana.   

V hotelu bydlíme záměrně z několika důvodů. Za prvé kvůli klidu starších rodinných příslušníků, kteří netušíme, jak by zvládli tříleťáka a batole, a za druhé ze zdravotních důvodů – ačkoliv letadlo bylo poloprázdné, nikdo nevíme, co jsme si dovezli. Nechat se otestovat není ve státě New York tak jednoduché, potřebujete buď žádanku od praktického lékaře nebo testování absolvovat na pohotovosti. Zajímavé je, že karanténa pro příchozí z Evropy povinná není, a to ani když jsme přestupovali ve Virginii, takže se po přistání můžeme vrhnout relativně kamkoliv – do hotelu, do města a stejně tak na příbuzenské setkávání. Ani v jednom místě to není nic zábavného. 

V hotelu panují relativně přísné sterilní podmínky – roušky všude, žádný snídaňový bufet, všechno v plastu nebo z plastu a po použití rovnou do koše, do fitka se zapsat na pořadník, nechat si změřit teplotu, běhat samozřejmě jen s rouškou, úklid ve vymezeném čase jednou za dva dny nebo na požádání. Města jsou vylidněná, kolem hromady prázdných výloh a nápisů "končíme" nebo "k pronájmu" jezdí jen auta. Pak jsou tu ale i překvapení, která přežila - a přežívají: excentrické tetovací studio, designová kavárna. Když jsem se včera zastavila na kávu v jednom řetězci a nevyzvedla si ji přes okénko u drive thru, ale šla si pro ni dovnitř a odložila jsem si přitom kabelku na složenou barovou stoličku, paní hned řešila, kam se s ní uchýlím – Snad si tu někde nehodlám sednout?!, Vždyť nefunguje ani toaleta! Na sezení máme auto a na čurání domov – Ostatně kdo jsem, že jsem si dovolila ho opustit?, čtu jí v očích. Chce se mi říct, že jsem bezdomovec, a to doslova, protože ani k nejbližším příbuzným se teď z opatrnosti nevstupuje. Když chodíme po návštěvách, sedíme nebo stojíme nejčastěji před domem na čerstvě posekaném trávníku a vedle cedulí "Biden – Harris", "Trump – Pence" nebo "Black Live Matters" v magické vzdálenosti šest stop (cca 2 metry) a snažíme se co nejméně pít, abychom nemuseli dovnitř na toaletu. Až dostaneme hlad, nejpopulárnější způsob návštěvy rychlého občerstvení nebo restaurace, pokud vůbec fungují, je teď objednat si jídlo předem, přijet autem a buď si balíček vyzvednout hned za dveřmi nebo si ho nechat od obsluhy doručit přímo do vozu. Když pak jedeme do obchodu vyzvednout B. nový mobil, musíme se před vstupem zaregistrovat do pořadníku a zhruba padesát minut čekat, než nám přijde smska a přijde na nás řada. A ani pak stejně nemůžeme dovnitř všichni. Což pravda není nic, co by mě obtěžovalo, ráda počkám venku.  

Kdekoliv se ocitnu, ptají se mě lidé, jak jsme na tom s COVIDEM v Česku a kolik lidí tam zatím zemřelo. Když řeknu, že mrtvé jsme do teď počítali na desítky, nevěří mi a ptají se, proč si myslím, že se situace kolem koronaviru v USA tak vymkla kontrole. Mám na to několik teorií počínaje nefunkčním zdravotnictvím přes chaotičnost opatření vycházejících nejen od prezidenta Donalda Trumpa, ale také od vlád tolika různých států až po averzi a nedůvěru, se kterou mnozí Američané (ne)přijímají vládní kroky. Extrémní důraz na osobní svobodu a zodpovědnost za vlastní život vede k situacím, kdy dost lidí situaci buď dlouho bagatelizovalo, pořád to dělají nebo proti opatřením dokonce protestují. Bojí se utahující se smyčky nesvobody a kdo ví, čím by to skončilo? "Už teď ubližují našemu prezidentovi. A co když nám nakonec vezmou i zbraně?" dá se tady zaslechnout. Moje vysvětlení nikdo z těch, co se původně dotazovali, ovšem neposlouchá. Každopádně i kdyby poslouchali, nezdá se mi, že by mu kdokoliv věnoval pozornost nebo myšlenku. Vždyť nikomu nestála za zamyšlení ani připomínka, že dětský dudlík zapomenutý v kočárku by se během bezpečnostní kontroly na letišti možná neměl odkládat do nejšpinavějšího košíku na drobné, telefony a klíče?!!!

Od chvíle, co jsem se rozhodla napsat svoji knížku, jsem si kladla na srdce nesklouzávat k žádnému generalizování Spojených států a lidí tady. Nicméně teď si jedno zobecnění dovolím: Američané se uzavřeli - ve svých domovech, myšlenkových bublinách a manuálech, co nedovolují jednat podle rozumu, intuice nebo momentální situace. Potřebovala bych teď talíř, ideálně keramický, abych na něm mohla svému synovi namazat chleba a nemusela jsem to dělat na ubrousku na koleně. Ale talíř je pouze papírový a paní si není vůbec jistá, že mi ho může jen tak dát. Z toho na mě padá snad větší tíseň než představa, že budu dneska odpoledne popíjet kávu vedle cedule "volím Trumpa".