Skoro všechno, co doopravdy potřebuju, mám v jednom kufru

Je to dva roky, co jsme se naposledy stěhovali, a už je to tady zase. Je to jako nic, a přesto dost dlouho na to, abych zapomněla, jaké to je stát mezi holými stěnami, jak se jakýkoliv prostor najednou hrozně zvětší, když z něj člověk odnese většinu existence, jak v holém bytě najednou úplně jinak zní Oliverův pláč nebo Benjamínkovo "mami?", jaké to je, když je většina mého oblečení sbalená v papírové krabici s číslem 22. Nebo 23?, když vymýšlím, čím jiným než iPadem zabavit tříleťáka, kterému zbyl v malém batůžku s Krtkem foťák, dvě autíčka a knížka o prasátku Peppovi.  

Když jsem balila byt ve Spojených státech, loučila jsem se s každou mističkou a talířkem. Nedovedla jsem si představit, že doopravdy přijedou do Turecka, a hlavně jak to bez nich přežiju, než dorazí. Žít z kufru a ze startovacího ambasádního balíčku s dvěma ručníky, dvěma kastroly, dvěma hrnečky, kávovarem, obracečkou na palačinky(!) a pár dalšími drobnostmi je nejdřív deprimující. Člověk má pocit, že mu pořád něco chybí. Pořád jakoby něco hledá a zdá se mu, že to nutně potřebuje. Třeba ruční mixér, kterým by umíchal těsto. Načež zjistí, že se to dá zvládnout i stěrkou a výsledek chutná stejně dobře. Nebo předložky do koupelny. A hele, ono se dá z vany vystoupit rovnou na podlahu a kapky pak prostě setřít. Anebo oblečení. Na začátku si říkám, že mám taky jinou sukni a jiné boty a je mi líto, že pořád všude chodím v tomtéž. Ale jak čas plyne, člověk postupně zapomíná, že většinu těch věcí vůbec má.  A nakonec je to vlastně osvobozující. Je mu lehko, ráno je vypravený za pět minut, a hlavně je tak nějak méně všeho: méně praní, méně žehlení, méně uklízení, méně otázek "kde je zase zatraceně ..." A o hodně, opravdu o hodně víc času. 

Dnes je ovšem hlavní den našeho stěhování a já tím pádem pochopitelně zvyklá na všechno nasyslené. Takže mě vytáčí, když jsem si ve čtyřiceti stupních, co teď v Ankaře vládnou, došla dolů do večerky pro minerálku, natěšená na cokoliv vychlazeného a teď ouha, nemám ji čím otevřít a odvykla jsem poradit si kuchyňským nožem. Sprdnu B., i když ten za to tentokrát nemůže a on mě, protože kde jsou zase pytle na odpadky, říkal mi přece, že je mám dát kamsi, ale tam nejsou – to si vážně myslíš, že nemám nic jinýho na práci? Za poslední dny už je to spíš taková naučená reakce, protože i když jsme spolu šest let, touhle jsou chvíle, kdy se ukazuje, jak se na spoustu věcí díváme úplně jinak. Třeba že dětské hračky by se měly třídit jako poslední, to dá přece rozum, že jo, ale evidentně to nedává rozum B. Člověku je rázem jasné, proč je mezi diplomaty v zahraničí tolik rozvodů, že na to mají v ambasádní knihovně zvláštní sekci a v newsletteru speciální stránku.   

Ale k věci. Americké Ministerstvo zahraničních věcí má stěhování zorganizované tak, že do další destinace posílá rodině dvě várky věcí. První cestuje letadlem a dorazí maximálně do tří týdnů poté, co se nastěhujeme. Druhá – včetně auta – jede lodí a do nového domova by měla přijet do dvou až tří měsíců po našem příjezdu, což v době koronaviru těžko říct, kdy to bude. Počítám, že možná kolem Vánoc. Než se tak stane, žije člověk z kufru plus z toho, co dostane v tzv. startovacím balíčku, což je totéž, co máme k dispozici nyní, tři dny před odletem ze současné destinace: povlečení, ručníky, hrnečky, talíře a další. Po zhruba třech týdnech k tomu pak přidá věci, které mu přiletí letadlem. Vtip je v tom, že letadlová zásilka je omezená na 350 kilogramů domova, a tak je potřeba přemýšlet trochu do budoucna, co do ní zabalit. My jsme tentokrát měli výhodu velkého bytu, a tak jsme už před dvěma týdny rozdělili pokoje jeden na letecký, kam jsem postupně přemisťovala věci, a jeden na lodní, kam jsem hned na začátku sbalila všechno zimní vybavení, které v Malajsii nebudeme potřebovat – vlastně jen na cesty do Česka nebo do Ameriky, a třeba taky přebrané miminkovské věci, které mi bylo líto vyhodit. Otázku, jestli je Oliver naše poslední dítě, jsme totiž před odletem nevyřešili, takže kdo ví? V ložnici jsme si pak nechali každý jeden velký kufr, ze kterého budeme žít následující tři, možná čtyři měsíce v Česku, ve Spojených státech a pak v Malajsii, tedy ve třech různých bytech a minimálně dvou různých ročních obdobích.

Na stěhování mi přijde nejzábavnější, jak má člověk sám na sebe vysoké nároky a začíná s velkými ambicemi: každou jednu věc vezmu do ruky, pořádně prohlédnu a sbalím jen, pokud si doopravdy zaslouží, zkrátka celou domácnost pořádně vyčistím a zorganizuju. Pak ale nastoupí realita. Nejsme minimalisti a věcí nemáme nijak moc. Přesto je fascinující sledovat, kolik věcí doopravdy tvoří bydlení (Kde se vzaly tři otevřené pytlíčky s majoránkou?, Čtyři s provensálskými bylinami?, Kde se vůbec vzalo tolik koření, když jsem si před dvěma lety v tuto dobu říkala, že člověk vystačí s pěti?), když se hodí na jednu nebo dvě hromady, a hlavně kolik podivných krámů, které jsme vlastně vůbec nechtěli, se člověku podaří nashromáždit za pouhých dvacet čtyři měsíců. V té chvíli začíná být třídění o dost složitější. Protože co s nimi? Přece je nemůžu postavit jen tak před kontejner, když jsou to hrníčky z ambasádní akce? Co když je tam někdo uvidí? Naštěstí zdejší ambasáda také pořádá pravidelné charitativní sbírky pro syrské uprchlíky, kam jsem se naučila pravidelně, ráda a hodně přispívat. Po šesti letech s B. už na sebe umím být přísná – tedy s výjimkou knih. Což však nic nemění na tom, že pořád je věcí nějak víc, a pořád se vždycky když už si myslím, že mám hotovo, odněkud vylupují další, a tak jsem dnes ráno házela do pytle tu zapomenuté bodýčko, tu deštník, tu šitíčko, čelenka do vlasů, takové ty věci, co nepatří pořádně nikam, a hele, tenisový míček, protože už se mi prostě nechtělo hledat, kam jsem před pěti dny dala tašku bodýček a už vůbec se mi nechtělo prokopávat k tenisové raketě, ke které bych se dostávala přes několik pytlů naplněných ... čím vlastně?

V letecké zásilce mám nakonec jen polovinu povoleného limitu a následující věci:

Do lodní zásilky pak putuje všechno ostatní. Tedy zbytek oblečení, všechno z kuchyně, velké kusy nábytku, pokud nějaké vlastníme, což skoro nevlastníme. Na jednu stranu je mi líto, že žijeme z univerzálu a nemáme moc pocit vlastního originálního domova, na druhou je člověk light traveller. Pořád ve střehu, připraven se sbalit, někam popojet a nikomu to moc nekomplikovat. Ukazuje se to jako velká výhoda. Jednak se bez problémů vejdeme do váhového limitu 3 500 kilo, a za druhé bych vám přála vidět tu radost silných mužů ze stěhovací firmy, když vidí, jak málo práce je čeká. To se jim u amerických rodin prý moc často nestává, aby měli hotovo před obědem.  

Stěhovací firma najatá ambasádou je velké požehnání. Vím, že to není samozřejmost a moc si toho vážím. Člověku opravdu stačí věci jakž takž roztřídit a trochu popakovat do pár pytlů. Ve stěhovací den pak přijede parta fantasticky zorganizovaných mužů, kteří mají bytelné krabice, dostatek silné lepící pásky, vědí, jak rychle rozložit a správně zabalit třeba klavír, aby se nikde nic neulomilo nebo neodřelo, až loď najede na vlnu a kontejner s naší domácností se třeba zakymácí – aspoň tak nějak si to představuju, a taky vědí, že toaletní papír v koupelně mají nechat, protože do čeho bychom si utřeli zadek až odejdou, že jo. 

A já už zase vím, že na tento den mám nachystat do lednice dost studené vody, Coca Coly a nějaké sušenky. No a takhle prostě jedou a balí a já letím znovu do večerky ještě rychle pro čaj, protože ten jsem zapomněla a chtěla bych si ho v Malajsii vybalit – tahin, pekmez, helvu, čaj a černý sezam, aspoň malé vzpomínky na Turecko. 

Začínají mi dny, kdy budeme jíst po restauracích nebo využívat donáškovou službu, kdy budu sahat pro kalhotky a ponožky do zásuvky, kde už pár hodin nejsou, utírat hrnek od čaje do trika, protože utěrka je někde ... někde, kde ji zastrčil Benjamín, když si z ní chtěl v prázdném pokoji udělat piknik deku a chodit na kafe a čaj ven. Kolikrát mě za poslední týdny napadlo: "Jsem tady naposled?" A nevěděla jsem. Teď, 72 hodin před odletem, je to naposled najednou reálné, jasně dané. Na rozdíl od data, kdy znovu vybalíme naši domácnost a já si budu říkat, proč jsme proboha tohle schovávali, když se dá úplně v pohodě žít bez toho.