Poznámky ze života v kufru: Jak jsem podcenila náročnost soužití generací
Řeklo by se, že si budu dobře vědomá, co způsobím nastěhováním sedmi kufrů a čtyřčlenné rodiny do vesnického domu dvou lidí v důchodu, kde většinu roku vládne rutina a klid. Neočekáváme snad v pozdější fázi života už trochu klidu, nemyslíme si, že na něj máme trochu právo?
Nepřijela jsem poprvé. Měla jsem tušit, kolik mě čeká nepředvídatelností, rozmanitých názorů na všechno od politiky po dětská hovínka, způsobů dělání věcí, které jsou úplně opačné než ty mého manžela, kolik budu muset zvládnout překládání, poznámek, organizace, hlídání v domě, kde na každém čtverečním metru číhá deset nebezpečí nebo třeba sušící se cibule, do které se nesmí lít voda z dětské konvičky nebo kolikrát budu muset zatnou zuby a držet a držet, protože od lásce k poznámce, která by ji mohla nenapravitelně poškodit, je malinký krok. "Být spolu je důležitější než mít pravdu nebo na chvilku porušit všechny svoje výchovné zásady," snažím se opakovat si vždycky, když mám chuť rozkřičet se nebo se mi roztřese brada. Změnili se tolik moji rodiče? B.? Nebo já? Každopádně řeklo by se, že tohle všechno budu dobře vědět a taky že mě minimálně napadne, abych to kvůli čtyřměsíčnímu miminku ještě vynásobila dvěma, ale ne, jsem zaskočená jako silničář v zimě.
Nemůžu říct, že bych neměla o čem psát. Vlastně je to přesně naopak: témata se mi vynořují i z umyvadla, kam letím tisíckrát denně opláchnout dudlík. Ale jestli jsem v Ankaře měla dojem, že nemám čas, pak nevím, jak pojmenovat časový nedostatek, který zažívám v Dražovicích. Psací výpadek každopádně nezpůsobuje jen to, že nemám čas, ačkoliv chodím spát pozdě a vstávám někdy i brzy a že každou volnou chvilku, kterou mám, využívám třeba na to, abych konečně pozoterívrala poštu, která se mi tady nashromáždila na tři čtvrtě roku. Největší podíl na tom má myslím mentální únava. Těžko teď ze sebe doluju hravou část, která mě jindy nakopává vzít notebook třeba o půlnoci, a ještě hůř se smiřuju s tím, že bych sem měla dát něco, co není vybroušené tak, jak jsem si to představovala ve své mysli.
Vždycky, když se kouknu, že i ve dnech, kdy sem naprosto nic nedám, vás přijde minimálně 600 podívat se, jestli něco nepřibylo, říkám si, že psát má smysl, ať jsou to tři věty o půlnoci, ať je to cokoliv, jakkoliv nedokonalého, nápad, myšlenka, odkaz nebo prostý popis toho, co se mi teď děje. A pak mi pár vět stejně trvá skoro tři týdny. Je to náročné psát z obýváku, kde pořád někdo přichází a přechází, připomenout mi, abych dost pila, je horko, nechci zavřít okno?, zeptat se, proč se tady zase válí plínka, to mají u všech takový binec, nebo jenom u nás?, mimochodem na Olivera už jsem mrkla, nebo mám v hlavě jenom písmenka?; a je to mrcha ten perfekcionismus. Už jsem tady myslím kdysi psala, že největší biče jsou ty, které si na sebe pleteme my sami a že nejvíc mě poslední dobou stresují věci, které chci já sama po sobě. Že zítra konečně napíšu článek, večer vytřídím fotky, ve středu toto ... A pak jsem ve stresu, že to není.
A tak si říkám, že možná - zatím nevím, jestli to tak vážně bude - bude mít blog teď chvilku prázdniny. Já budu mít prázdniny, byť je skoro po prázdninách. Budu učit Benjamína na kole, krmit a držet Olivera, co nechce být vteřinu v kočárku, ukazovat jim Dražovice, toulat se po Brně a okolí, budu chodit běhat do hájku, když kluci večer usnou včas, a plkat s mamkou, když přiběhnu, než ona padne z toho, jak kolem nás všech lítá. Budu si po odstavcích číst Respekty, pro které si každé pondělí letím a pak odhazuju skoro neotevřené na hromadu, a knížky, co jsem si napůjčovala v knihovně, hrát si s nejrůznějšími nápady, zapisovat si je a snažit se mít tolik sil, abych hořela, ale nevyhořela.
Budu si užívat všechno, co teď mám a těšit se, až se život zase trochu ustálí na nějakém stereotypu, Benjamín bude ve školce a já budu mít notebook na stole místo na koleně.
Těšte se se mnou.
A děkuju, že tu jste - i ve dnech, kdy je tady prázdno. :)
To jste tak krasne napsala, presne takhle by to asi probihalo u nas! Jsem tak ráda, ze jsem pred tremi lety objevila Vas blog! Vlastne clanek v Glancu a od te doby se Vas drzim jako kliste, jak krasne a s lehkosti pisete. Zadny jiny blog mne tak neprirostl k srdci a proto si rada pockam a budu si tesit po prazdninach 😀 krasny zbytek pobytu v Cechach, Katka
OdpovědětVymazatDobrý den Jano, po seznámení s Váma v Chicagu (TGM) jsem začala s radostí číst i Váš blog a vždy mě zlepší náladu. Váš dnešní příspěvek obvzlášť. Právě jsem u rodičů v Čechách a několikrát jsem si říkala jestli jsem se já tak moc změnila a nebo moji rodiče? Děkuji a přeji krásný pobyt v Čechách. Jindra
OdpovědětVymazatDobrý den, milá Jano,
OdpovědětVymazatje to tak, soužití více generací je sice obohacující a milé, ale náročné pro všechny strany. Máte úžasný přístup, je vidět, že své rodiče máte velmi ráda a vážíte si jich.... Přeji vám všem hodně sil, ať převládají chvíle radosti ze společně sdílených chvil nad stresujícími situacemi, kterým se prostě úplně vyhnout bohužel nelze :) Moc ráda si na další čtení zde počkám, moc Vám přeju, aby se podařilo realizovat co nejvíce z plánovaných odpočinkových aktivit:) Pavla
A já tu skoro celý srpen a září nebyla, tak dočítám zpětně a jsem ráda, že toho není tolik :D všechno je relativní.
OdpovědětVymazat