Co budeme dělat, až nám odrostou děti?

S chůvami a sousedkami, se kterými se vídám na dětském hřišti, jsme tuhle zapředly debatu, co budeme dělat, až budou naše děti odrostlé a nebudou nás potřebovat; nebo v případě chův až půjdou do důchodu. 

"Konečně pojedu se sestrou na pořádnou poznávací dovolenou," řekla jedna.

"Já ujdu pouť do Santiaga de Compostela," druhá. "Bosky." 

Třetí začne pravidelně cvičit. Vrátí se k józe a možná si udělá instruktorský kurz. 

"Běhat. Konečně dám maraton," přidala se další.

Moje guatemalská sousedka založí zahrádku s bylinkami.

Moje americká sousedka si myslí na funkci šéfky. Teď ji ještě nechce, přece jen, děti ještě potřebují teplé večeře. Ale ta doba se pozvolna blíží. 

Kanadská sousedka půjde znovu studovat. Už třetí školu. 

Japonská má v hlavě knihu. 

Přišlo mi to legrační, a přiznávám, trochu mě ty velké sny vystrašily.   

Protože jediný sen, na který dokážu myslet já, je zarezervovat si SAMA!!! dvě noci v nějakém příjemném hotelu, zatáhnout těžké hotelové závěsy a nejméně čtyřiadvacet hodin nerušeně spát, pak si zajít na velkou snídani, u které nebudu mít drobky všude a vypiju si teplé kafe, a pak číst. Mimochodem, když jsem to otevřeně řekla, všechny to braly jako legraci – ach jak prý jsem vtipná! 

Jenže já to myslela vážně. Nechci nikam daleko cestovat, chodit, nechci už běhat (nebo rozhodně ne maraton), nechci nic okopávat, nechci spávat v práci, nechci ... si přidávat zátěž a chci ležet, jakkoliv nepopulárně a vtipně to zní. A propos, jak, proč a kdy se to stalo, že se z odpočinku stal vtip?    

Akorát se nemůžu rozhodnout, kde se to ve mně vzalo: přišla jsem o ambice (to se mi úplně nezdá), jsou moje děti tak malé, že do budoucnosti, kdy mě nebudou potřebovat, vůbec nedohlédnu, natož abych o ní snila v souvislosti s velkými projekty (to by být mohlo), nebo jsem jenom tak unavená, ze všech svých sousedek nejunavenější? 

:)