Okamžik radosti: Mávání řidičům a pasažérům lodí, které spojuje národy

Stojíme na mostě nad řekou Yeşilırmak v Amasyi, tureckém městečku podobném Českému Krumlovu. Zatímco hledám cosi v mapě, moje dítě se dívá na řeku a mává projíždějícím lodím a lidem v nich. A radostně skáče a tleská rukama, když mu mávají zpátky. Což se hojně děje, neboť i tihle dospělí byli kdysi dětmi, které milovaly, když si jejich mávání někdo všimnul a zareagoval zpátky. 

Mávání lodím na mostě v Amasyi není situace, kterou budu popisovat, až se mě rodina, přátelé a známí budou vyptávat, jak jsme se měli na výletě. Nemám to vlastně ani vyfocené a foto, co vidíte u článku, je čistě ilustrační. Fotím Benjamína v bazénu, na pláži, se zmrzlinou, ve vláčku, s Oliverem v západu slunce. To jsou momenty, které se mi zdají osudové. Zážitek z mostu se v té chvíli jeví jako obyčejný, který zapomenu, než dojdeme na konec a já začnu freneticky hledat mobil, obal na mobil, klíče ... 

V něco speciálního se mění až teď, když o něm píšu a kdy si uvědomuju, jaký je to legrační a zajímavý fenomén, co boří hranice, kulturní i časové. Mávat řidičům aut jsem chodila jako holčička i já – jezdily jsme tenkrát s kamarádkou na kole nad dálnici a mávaly jsme zuřivě s oběma rukama nad hlavou, aby nás bylo dobře vidět. A mávat řidičům kamionů, aut i lodí jsme chodili s Benjamínem už ve Spojených státech. Nikdy jsme neodešli s tím, že by nám aspoň pár lidí nezamávalo zpátky. 

Je to podobná drobnost a hezký pocit jako když se s někým v hromadné dopravě potkáte očima a zlehka se na sebe usmějete. 

Nebo když někde na druhé straně světa vidíte nějakého člověka, jak chytá do dlaně bílé chmýří, co poletuje ze stromů a zastrkává si ho do kapsy džínů. Pro štěstí. 

Vnímám to jako důkaz, že hranice jsou jen v mapách a rozdíly často jen v našich hlavách. 

Ve skutečnosti jsme si podobnější, než si myslíme a chceme od života víceméně podobné věci. A všichni – no dobře, většina – jsme pořád tak trochu dětmi.