Loučení: Moje milované Turecko, ....

Časopis Glanc mě trochu předběhl. Ještě jsme tady, ale teď už i Benjamín se svým oblíbeným odříkáváním číslic od desíti k nule odpočítává dny na prstech. Za chvíli přijdou z ambasády na průzkum, jak jsme rozdělili věci, co se bude posílat letadlem, co lodí a přinesou nám startovací balíček, abych ještě pár dnů měla v čem vařit a nemuseli jsme jenom do restaurace. Včera jsem měla poslední hodinu turečtiny. "K čemu, prosím tě?" ptal se mě B. Ale já vím, že k něčemu to bylo a bude. Oblíbila jsem si to tady a i kdybych sem v budoucnu měla jet "jenom" na dovolenou a turecky si objednat simit, pekmez nebo kávu, nepovažuju to za ztracený čas. A tohle je můj dopis Turecku (skoro) na rozloučenou.