Kde domov můj?

Za pár týdnů začnu další životní etapu v nové zemi. Čtvrtý světový kontinent za osm let. Už jsem tady psala, že bych si v Turecku dokázala představit klidně další rok nebo dva. A taky že mám ráda změny a do Malajsie se moc těším. Obzvlášť teď, když jsem zjistila, že z Kuala Lumpur je to necelou hodinku a půl jízdy k moři. Bude to náš nový domov a budu tak o něm mluvit, protože k němu v Kuala Lumpur budu mít základ: muže, děti, psaní, knížky ... A budu tak o něm mluvit přesto, že za ty roky, co se stěhuju sem a tam po planetě, už vím, že domov je i něco jiného.


Je to místo, kde se vidím, když zavřu oči, které mi rozbuší hruď, když jeho fotku spatřím na Instagramu, o kterém se mi v noci zdá, kde prokrastinuju na stránkách s realitami a vybírám nám bydlení, kde se zasměju vtipům, kterým hluboce rozumím, kde bych si přála být, kdyby mi zbývalo posledních pár let nebo dnů, kde si přeju být, když se všude kolem mě skloňuje slovo koronakrize nebo když sedím v čekárně u doktora.  

V řadě míst na světě, kde jsem byla, jsem se cítila dobře a jsem si jistá, že bych tam dokázala nějakou dobu pobývat a byla bych tam ráda. Nebo bych tam minimálně nebyla nešťastná. Poslední dobou - tuším tak od doby, co se narodil Benjamín - ale cítím velkou potřebu sídlit, zapouštět kořeny, vybrat si svůj nábytek místo anonymního ambasádního, vymalovat si stěny místo žití v univerzální bílé, která se hodí pro všechny, pořídit si pokojovku a o tu se starat, dát dětem pocit, že někam patří a za rok jim to neměnit. A vždycky když to na mě přijde, mám najednou hrozně jasno, že patřím do Čech, do Prahy. 

Do Prahy jsem přišla v roce 2004 pracovat na Mistrovství světa v ledním hokeji. Že v ní budu žít jsem ale prohlašovala už o osm let dřív. Vzpomínám si, jak doma na Moravě stojím u dřezu, maminka myje, já teenagerka utírám nádobí a říkám, že "stejně jednou budu bydlet v Praze". V Praze jsem našla prostor pro to, abych rozvinula psaní, které jsem vždycky měla ráda. Skvělé kamarády. Prvního muže, z něhož je můj výborný přítel. Spoustu zážitků, na které nikdy nezapomenu. Druhého muže, se kterým mám dneska dvě děti. A mnoho mnoho dalšího. Rodiče mě vypiplali a vychovali, Praha mě vytvarovala. 

Miluju všechno, co tohle město nabízí. Kombinaci historie a moderního, pro normálního člověka nezvládnutelné množství kultury, čtyři roční období, lacinou městskou dopravu, jak tady nikam není moc daleko, jak v létě můžete být za pár zastávek tramvají či metrem v hluboké přírodě a v zimě jsou tisíce míst, kam se zalézt zahřát a nenechat tam výplatu. Miluju, jak je v Praze všeho tak akorát. Akorát jsou vzdálenosti, akorát je lidí, dobře, možná trochu víc by mohlo být bytů a méně aut. A miluju tisíce dalších věcí včetně bizarností typu jízdy přes Nuselák nebo pohled na prodejnu lustrů Orion, když přijíždím do Prahy po D1 z Brna. Teď stačí, když o tom uvažuju a když si tu prodejnu představím, aby se aktivoval pocit, že Praha je moje město, že tady jsem doma. Což píšu s plným vědomím toho, jak vzdálenost a nostalgie věci idealizují a že se zároveň bojím, pokud bychom se jednou vrátili, jestli se nás nezmocní taková ta remcající česká nálada, která by mohla všechny plusy rychle vyzmizíkovat. To je totiž věc, kterou ze světa neznám a jeden z mnoha důvodů, kvůli kterému mě to jinde pořád baví – že jsou tam vážně milí lidé, kteří neustále nebrblají, přestože mají životy většinou daleko složitější než Češi.  

Poslední dobou dost často přemýšlím, jak a kdy přesně se stalo, že mám v otázce domova najednou tak jasno. Jestli je v nás touha po krajině, v níž jsme vyrostli, nějak biologicky daná, zakořeněná. A jestli zesiluje s věkem, s rodiči, které vidíme stárnout nebo právě s dětmi, které přivedeme na svět a toužíme někde ukotvit, ideálně v tom, co dobře známe, aby to neměly v životě popletené. A taky jestli a jak lidé, kteří domov změnili, dokázali tyhle pudy zlikvidovat. Nebo je jen potlačují? Nevím. 

Já jsem musela odjet a zkusit si žít několik let jinde, abych o sobě pochopila důležitou věc: můžu žít kdekoliv, zvládnu to tam a bude mě to bavit, když to ovšem bude mít příslib nebo naději, že jednou se – řekněme aspoň na větší část každého roku ze zbývajícího života - přesunu tam, kde bych žít chtěla: do Česka. Teď už mi zbývá jen drobnost: doufat, že něco podobného pocítí během tří let v Malajsii i můj americký muž, jemuž se přibližuje diplomatický důchod a naše dvě děti. Protože jestli to tak nebude, ačkoliv za Česko, za Prahu, bych teď dýchala (a netvrdím, že se to jednou nemůže změnit), to jediné, co bych si opravdu nepřála, je přehazovat ve svém "doma" samotu lopatou. To by pak totiž žádný domov nebyl.