Tak už: Návrat k normálu, návrat do školky

Tak je to tady. Dneškem se situace v Turecku po třech měsících vrací skoro k normálu: můžeme vycházet kdy a jak se nám zachce, otevřené jsou restaurace, kavárny, hamámy, obchodní centra, fitness centra, kadeřnictví a školky. 

Krize do Turecka přišla pár týdnů před tím, než se nám narodil Oliver a mě odstartovala nejvypjatější doba: porod, šestinedělí, B. v domácí kanceláři, Benjamín v pokojíčku, u iPadu, bez kamarádů, neustále zapnutý sporák, nandat do myčky, vyndat z myčky, vymyslet co k večeři, snídani a zítra zase znova, uspat, objednat bublifuky, zaplatit účty, sbalit se na hřiště, objednat víc bublifuků, protože ty ze včerejška jsou vylité na zemi před domem, uvařit si kafe a večer ho tři čtvrtě lít do dřezu, nandat do pračky, vyndat z pračky, napsat nákupní seznam, vyměnit si vložky v podprsence, sednout aspoň na minutu na ledový obklad ... Rozestlat, ustlat, vrátit Lego kostky do krabice a za pár hodin je zase vysypat, hledat mobil a čekat na zprávy, zda-li a kdy se svět pohne zase zpátky k normálu. 

Kdyby mi v půlce března někdo řekl, že to bude trvat tři měsíce, pomyslela bych si, že to nemůžu – nemůžeme ve zdraví přežít. Ten zážitek byl tak velký, intenzivní, nečekaný, nadobyčejný, nepochopitelný, silný a absolutně nepředvídatelný! Byly dny, kdy jsem večer ležela a natěšená na lepší zprávy se ptala sama sebe, co udělám jako první, až tohle skončí, co si dopřeju jako první symbolický výdobytek svobody: půjdu k holiči?, dětem do obchodu aspoň pro letní kloboučky?, na kafe?, proběhnout se aspoň po naší ulici?, lehnu si s Oliverem do postele a vyspím se? ... Projdu se v klidu s kočárkem? Napíšu článek na blog?! Zavřu  (někdy) těch padesát tisíc otevřených oken v notebooku?!

A teď je to tady! V osm třicet ráno jsem vysadila Benjamína u školky, obávajíc se, jak to přijme. Pochopí, co se dělo, co se děje, nevysvětluju to zbytečně, nebude smutný, nebude plakat? Ale zatímco on do dveří vkročil s úsměvem, já jsem se do auta vrátila s nudlí u nosu a s kelímkem kafe z kavárny vedle školky, na které mám najednou moře času (Oliver umí dopoledne spát i tři hodiny!), přesto chutná trochu trpce: nikdo mi do něj nestrká palec, nikdo nechce líznout pěny, nikdo mě neupozorňuje, abych si všimla, že zatímco popíjí(me), po ulici jede traktor, autobus, "look, mami, taxi!" "Pes!" Jakoby mi až teď došlo, kolik v té náročnosti, v tom, co občas vyhnalo mou trpělivost na samou hranu, co mě občas tolik rozčilovalo, bylo pěknýho, jak je mi najednou líto, že některé věci, jako třeba dřepování v garáži, protože jinam jsme nemohli, už se možná nikdy nevrátí? Neměla jsem si je užít i v těch chvílích, kdy jsem se modlila, abychom prostě přežili, nějak víc? (Ještě včera v podvečer, když Benjamín jako pominutý skákal v obýváku po gaučích, zatímco já tamtéž kojila, bych za školku platila zlatem!)

Plánovala jsem, jak tady po karanténě přistane něco smysluplného, s hlubokým vhledem, jak začnu rozesílat newsletter, jak ... budu dělat tohle, tamto, konečně odpovím všem na e-maily, dotáhnu resty, dočtu knížku a místo toho tady teď sedím, čumím a dojímám se. Ale capuccino jsem si vypila teplý, to zase jo! :)