Nová adresa: Kuala Lumpur, Malajsie
Ode dneška za šest týdnů bude náš turecký byt sbalený v krabicích někde na lodi směr východní Asie a my v letadle do České republiky, odkud to přes Spojené státy vezmeme do našeho nového domova v Kuala Lumpur. Budeme tam tři roky.
To už se tak diplomatickým rodinám děje, že se někam přestěhujete, dlouho se zabydlujete a pak, když už cítíte, že do nové země skoro patříte, protože už víte, kam pro nejlepší olivy, jak si turecky říct o chleba, po čem se dívat v obchodě a co tam raději nechat, už umíte nasednout na dolmus a dojet, kam potřebujete, ovládli jste systém podchodů a nadchodů na hlavním ankarském náměstí Kizilay, aplikaci na doručování jídla Yemek Sepeti a internetové stránky supermarketu Migros v turečtině, víte, kde si dát pozor na rozbité schody, kanály, zábradlí a díry v plotě, do kterých obchodů nechodit s kočárem, protože tam nemají výtah, kam na trhy a kterých pár týdnů v roce na nich koupíte ta nejlahodnější rajčata a nejsladší jahody, už umíte držet tulipánovou skleničku bez ucha s čajem a nepopálit si prsty, porozumíte sem tam plakátu nalapenému na ulici a máte z toho radost jako malí, zhruba odhadnete, co se píše na první stránce Hürrietu vystaveném v novinovém stánku v trafice v naší ulici ..., prostě že už nové místo "umíte" natolik dobře, abyste si ho začali po všech stránkách užívat, tak najednou přijde příkaz, Turecko je třeba opustit, byt vyklidit a připravit se na nový začátek zase někde jinde.
Nejsem člověk, který by se bál změn. Nevybavuju si žádné nepříjemnosti, dramatické lítosti nebo náročné zvykání. Když se řekne stěhování, vždycky mi vytanou spíš pozitiva: zbavím se nakupených zbytečností, lnutí k předmětům, prostorům a lidem, bez nichž se obejdu, budu zase zírat, kulit oči na všechno nové, jiné, horlivě zapisovat poznámky, nasávat zážitky, vůně a zkoumat, jak rychle mě nové město absorbuje tentokrát, jak rychle zapletu svůj život do života lidí, které potkám, jak mě to promění a kdy poprvé na nějaké cestě řeknu: "Jedeme domů," a budu tím myslet Kuala Lumpur. Vždycky, když jsem se měla někam stěhovat, jsem cítila radost z nového. Ale až teď si nějak víc uvědomuju, že radost a nadšení se nutně nevylučují se melancholií, kterou – potvora! - pociťuju vůči místu, které mám zanedlouho opustit a které mi do cesty narafičuje tu kavárnu, kde jsem ještě nebyla, tu přátele, které jsem potkala příliš pozdě, tu knížky, z nichž některých se budu muset zbavit, abychom to při balení všechno uvezli, tu znovuotevřenou školku, kterou když neopláče můj syn, opláču já, tu spoustu znamenitých věcí, co jsem tady ještě nenavštívila, neprožila, neochutnala, nepochopila ... Posledních pár dnů tak prožívám náš život v Turecku možná nejintenzivněji, protože najednou doháním, co jsem nestihla a kdykoliv někam jdu, říkám si: "Jsem tu naposledy? Tak to bych měla ještě ..."
Čeká mě akční léto, nevyhnutelné cestování se dvěma dětmi napříč zeměkoulí a dva až tři měsíce života v kufru. Pointu to zatím nemá. Právě začínáme – zkouším, jestli boudičku od kočárku složím do kufru a budu moct vzít do letadla nebo ji budu muset hodit na hromadu "lodí", vyplňujeme papíry na odvoz auta a usínám "na hadry", zmatená, co a jak říct o přesunu Benovi.
Tak kdybych ve svém psaní tady byla následující týdny někdy mimo – víte proč.
A kdybyste měli tip, jak mluvit s tříletým dítětem o tom, že budou muset opustit školku, kamarády, pokojíček a začít někde jinde, prosím, podělte se.
Páni! Moc vás obdivuji, jak nad tím přemýšlím, vůbec si neumím takový způsob života představit - jsem asi příliš srostla se svým domovem, zemí a okolím. Ačkoliv vím, že tím samozřejmě o spoustu zážitků přicházím. Moc se těším na vaše nové postřehy z, pro mě, velmi atraktivní a neznámé země. Držím vám palce ať vše dobře dopadne. A přeju hodně štěstí na cestách. Jste úžasná! S pozdravem, Marie
OdpovědětVymazatPane jo! Přeju hodně štěstí. Stěhovala jsem se s dvouapůlměsíčním druhorozeným a dalo se to, ovšem jen z jednoho kraje Prahy na druhý... s vykořeněním fakt neporadím, periodicky jsme uvažovali, že se ještě někam přesuneme (Irsko, USA, Německo, JAR...), ale právě kvůli dětem jsme to vzdali. Ovšem strašně moc držím palce. Děti budou světoběžníci.
OdpovědětVymazata ja jsem jednou nohou v singapuru, to budeme skoro sousedky:) Eva
OdpovědětVymazatMilá Jano, ač sem nepíšu moc často, s velkým zájmem čtu všechny Tvé příspěvky, s kterými velmi souzním. Přeji moc štěstí v novém domově, věřím, že bude skvělé, i když naprosto chápu, že se Ti nechce opouštět ten dosavadní... Necítím se příliš povolaná k tomu, radit, ale Benovi bych se to snažila podat narovinu, že sice něco hezkého opouštíte, ale něco nového hezkého vás čeká. Myslím,že děti se dokáží odpoutat od stávajícího místa snáz, jak my dospělí. Sama jsem se jako dítě stěhovala a vnímala jsem to tehdy jako dobrodružství, byla jsem prostě zvědavá na nové zážitky, i přesto, že jsem starý domov milovala a měla jsem tam spoustu kamarádů. U takhle malých dětí je výhoda, že moc neřeší minulost a budoucnost, že je pro ně zásadní přítomnost. Pokud tedy bude mít Ben dost nových podnětů v novém domově (nepochybně ano), tak bude jistě ok. Držím palce, ať jde stěhování co nejlépe!
OdpovědětVymazatZ jednoho zajímavějšího kouta světa na druhý, no to se teda hned tak každému nepoštěstí!:-) I dětem budou nové zkušenosti určitě ku prospěchu.
OdpovědětVymazatMějte se fajn a zbývající čas v Turecku si náležitě užijte:-)
alena
Mila Jano, tak vám celé rodině začne zase nový úsek života, jste už na to vlastně zvyklá, ale věřím že je to vždycky hodně náročné. Přeji vám moc, abyste ten nápor stěhování dobře zvládla a hlavně jste zůstali všichni zdraví. Já osobně si myslím, že dětem ta změna ani moc nepřijde a v tomhle věku to není pro ně tak závažné. Je to pro ně spíš dobrodružství. Horší to je, když začnou chodit do školy a pravidelně musí měnit třídu a kamarády. Budu držet palce, dal fandím !! Bohužel mám pořád problém s komentováním z PC, ale z mobilu to teď jde. Žasla jsem i nad dobrodružstvím vašeho porodu a dopis Oliverkovi je tak krasny.
OdpovědětVymazatMoc pozdravů, tentokrát z Holandska zasílá Dagmar