Oliverova cesta na svět: Můj porod v Turecku

Miminku Oliverovi je dneska měsíc. To mi přišlo jako hezká příležitost, abych večer odolala pokušení sednout si k Netflixu, a raději si připomněla jeho porod. Měla jsem v plánu o něm psát od prvního dne, ale nakonec jsem ráda, že jsem si nechala odstup a snad tím pádem nemám tendenci líčit ho přehnaně dramaticky. I když ... když si to teď po sobě čtu ... No mazat už to nebudu, speciálně když si ukrajuju ze spánku, za chvilku jdu zase kojit a hrozí, že další verzi už bych nedokončila. Můj porod byl sice velmi nestandardní, ale taky celkem rychlý, a ačkoliv v závěrečné fázi na české poměry možná až trochu nehumánní, přivedl mi na svět zdravého Olivera. Mé druhé dítě. Zázrak, který se mi děl nejprve v břiše a teď se mi odehrává před očima. 

Kontrakce mi začaly kolem jedenácté večer. Dočetla jsem rozhovor s Danielem Prokopem, napsala zprávu bratrovi, že se stále nic neděje, šla si lehnout a ... A dít se začalo. Kolem půl jedné už jsem nevěděla, jak se položit, aby mi bylo aspoň trochu pohodlně a o deset minut později jsem volala naši chůvu, ať se prosím nachystá, že zbytek noci dospí vedle Benjamína. B. už byl na cestě k jejímu domu a já mezitím vytočila ještě maminku – asi rodím a radši jedu – a taky doktorku – asi rodím, mám přijet? Nevěděla jsem, protože všechno bylo úplně jinak než s Benjamínem. Nepraskla mi plodová voda, neměla jsem nutkání na toaletu a jako bych nemohla uvěřit, že - přestože podle některých předpovědí z ultrazvuku s několikadenním zpožděním  - se to doopravdy děje. Do auta jsem nasedala kolem půl druhé, což znamenalo, že ulice byly totálně volné a v porodnici jsme byli asi za osm minut. 

Poslední fotka s břichem

Když jsme dorazili, šla jsem na pohotovost, jak mě instruovala lékařka. Sebejistě, jelikož právě v pauze mezi teď už čtyřminutovými kontrakcemi, jsem nakráčela do budovy. Jakmile jsem uviděla zdravotní sestru, oznámila jsem svou primitivní turečtinou: "Bebek – gidiyor!" (dítě – přichází) a nechala se výtahem vyvést k ordinacím lékařů. Ukázalo se, že gynekolog – porodník, který měl právě službu, umí obstojně anglicky. Udělal mi ultrazvuk, prohlédl čípek a odeslal mě do desátého patra nemocnice, kde jsme s B. dostali soukromý pokoj a kde jsem asi osmadevadesátkrát potvrdila překvapenému personálu, že opravdu nechci císařský řez a pořád plánuju porodit přirozeně. Ačkoliv v téhle fázi už jsem dodávala, že trvám na tom, aby mi přišli říct, kdy bude poslední možnost nechat si píchnout epidural. Už jsem tady několikrát psala, že císařský řez je v Turecku mimořádně populární, což je pro mě naprosto nepochopitelné. V jednom okamžiku je dítě v břiše a v druhém na světle. Musí z toho být naprosto v šoku. Vždycky jsem chápala porod jako přechod, způsob, jak se připravit, prožít si něco, co má svůj význam a pokud to není nutné, možná by to nemělo být narušeno? Obzvlášť ne z toho důvodu, že je pro spoustu lidí evidentně snazší nechat si rozříznout břicho a dítě vyndat? Podle mě je to na palici, a tak jsem postupovala tak, jak jsem si to naplánovala, přestože už teď to bylo asi tak milionkrát horší než voskování intimních partií po desetitýdenní pauze způsobené zavřením salonů kvůli koronaviru. Takže pomalu, s kapačkou, centimetr po centimetru. 

Zatímco v USA mě doslova vyháněli z pokoje, abych korzovala po chodbě tam a zpátky, v Turecku mě připojili na monitor a jednou za pětačtyřicet minut mi dovolili dojít maximálně k oknu, což bylo možná deset metrů. Nebyli nadšení, když jsem poněkolikáté oznamovala, že potřebuju na záchod - a, evet, number 2. Ve dvou případech se mnou dokonce "čurala" sestřička, aby se ujistila, že se nepokusím vyprázdnit a nebudu tím pádem předčasně tlačit, což mi pro jistotu přeložil i Google – NO POOP, NO PUSH. Střídaly se u mě tři, ale základní slovíčka anglicky uměla pouze jedna. Lékař mě chodil kontrolovat každou hodinu. Nikdy neopomněl zdůraznit, že porod postupuje, jak má a já jsem hrdinka. Jenže to už jsem dávno hrdinka nebyla. Jak jsem ještě ve čtyři ráno byla schopná uvěřit, že všechno je možné, neexistují žádné překážky, všechno jde, porodit v cizině, s rouškou, přirozeně, odstranit tu bolest tím, že ji hluboce a správně prodýchám, že jí nebudu věnovat pozornost (chvilku jsem dokonce přemýšlela, jestli jsem si neměla vzít Kindle a číst si Malý život – nebolelo by to s milovanou knížkou méně?), chvilku po páté už jsem jen bulela, štkala a prosila, ať přinesou ten epidural. Zpětně nevím, jestli jsem brečela bolestí, proto, že jsem to zase vzdala, ačkoliv po prvním porodu se mi zdálo, že už jsem na všechno připravená nebo kvůli vlně sebekritiky, která mě zalila, kvůli tomu pomyšlení, že tohle je druhý, možná poslední porod a já to zase nezažiju tak opravdově, jak jsem si to předsevzala. "Do háje pořád s tím překonáváním se, hrdinstvím a za ... dokazováním," říkala jsem si, ale ještě když mi anestezioložka píchala jehlu do zad, bylo mi vrcholně smutno a napadalo mě, jestli to nemám odvolat, kvůli sobě, kvůli Oliverkovi, o kterého jsem teď měla strach, když jsem zase čekala takhle do poslední chvíle a pořád se ve mně všechno mele. 

Zatímco v USA jsem po epiduralu okamžitě vyčerpaně usnula, v Turecku jsem pořád cítila lehké kontrakce, které se ke konci porodu stupňovaly, nejspíš proto, abych musela tlačit a nepřipadala si u toho jako na hodině náročnější jógy. I tak se ale svět nepohodlí na hodinku a půl skoro vypnul. Respektive - přepnul. Netuším, co do té anestezie dávají, ale já jsem létala. Vážně létala. Měla jsem křídla a plula jsem mezi mraky, nakoukla jsem ke slunci, snad jsem s ním i mluvila, i když o čem to už nevím, a bylo mi tak strašně blaženě, že mi ani nevadilo, když B. zavolali rodiče a on na mě mířil telefonem, nevadilo mi, že mám zarostlé nohy, že jsem zarostlá všude a všichni to teď vidí, nevadilo mi, že jsem zapomněla, jak se turecky řekne "chci vodu", a tak mám žízeň, protože všechno kolem mě plulo, protékalo a já jsem věděla, že tu vodu dřív nebo později někdo přinese a bylo vlastně jedno kdy ... a napadalo mě, že jestli tahle fungují drogy, je s podivem, že je nebereme úplně všichni, protože takhle lehučký a krásný by měl být život. 

Jak se do podání epiduralu hodiny ploužily, teď skákaly, až najednou poskočily do rána. Byla tu moje lékařka, výtah, porodní sál, byl tu B., který zůstal před ním a dveře se za ním zavřely, byl tu kdosi, kdo mě přesunul na porodní křeslo, kdosi další, kdo mi přivázal nohy do řemenů, pevně je utáhl a říkal, že musím tlačit, víc tlačit, ještě tlačit, to jediné anglicky: push, push more, push harder. To už jsem byla zpátky v realitě a najednou mě to zase všechno sejmulo: ten zatracený černý hadr na puse, to, že se všichni baví jazykem, kterému nerozumím, že nevím, jestli je všechno v pořádku, že mám z těch řemenů strašné křeče a neumím to říct, zapomněla jsem to i v angličtině, že jsem nejela rodit do Čech, já jsem tak blbá!, to, že se mě doktor ptá, jestli mi může zatlačit na břicho a já nechci, slyšela jsem, že tady to dělají rádi, proto jsem to měla v porodním plánu na prvním místě, že nechci, a nástřih taky že nechci, jenže teď nevím, co se děje a co když je to potřeba a Oliver nemůže dýchat a já nemůžu pořádně tlačit, protože bulím, z doktorů vidím jen oči a ... a ... A zrovna když si říkám, že víc už tomu nedám, že tohle je konec, že nemůžu už nic, že mě budou muset rozříznout, protože už jsem tady nechala úplně všechno a pořád to nestačí, vychází mi z břicha malá, mokrá, horká bytost, nadechne se, zapláče a přisaje k prsu. A já taky pláču, ale teď už je to takový ten pláč jako když prší a u toho svítí slunce a letí mi hlavou, že tohle, tohle nikdy nezapomenu, na rozdíl od toho všeho předtím, což už teď bledne, ačkoliv au, než to vybledne úplně, chvilku to potrvá.  

V porodnici jsem strávila osm hodin, ačkoliv standard je jeden den. Kdyby to šlo, zůstala bych aspoň ten, ale nevadil by mi ani týden. Za těch osm hodin jsem dostala dvě jídla, ale ke každému několik druhů čerstvých sýrů, chléb, velkou karafu tureckého nápoje šerbet na podporu tvorby mléka a spoustu dalšího. Během těch osmi hodin za mnou přišla také terapeutka, která ve mi ve sprše poskytla cosi jako turecký hamám s masáží a nebýt epidemie koronaviru, přišel by mi za mnou i kadeřník. Oliver obdržel novorozenecké oblečení, povlečení do postýlky a velkou přebalovací tašku plnou malých dárků včetně kosmetiky a knížku, do které lékaři zaznamenávají všechny pravidelné prohlídky a očkování. Dostal taky čepičku do špičky, ve které vypadal jako skřítek z pohádky. A ta přezdívka mu zatím zůstala. Skřítek Oliver, co dneska slaví jeden měsíc na světě.