READ MY NOTES: Malý život

Objevila se úplně nečekaně. Od páté, dobře, možná desáté stránky vím, že to bude jedna z mých "životních knih". Čtu kdykoliv můžu a ptám se sama sebe, proč to dělám, protože tohle není knížka na konec těhotenství a už vůbec ne na šestinedělí. Ona to možná není knížka ani na žádné jiné období, protože vás rozloží na milion bolavých částic a udělá z člověka plačku. Je to rána za ránou a mezitím trocha životních krás a radostí, každopádně než se nadechnete, že teď, teď už se to určitě zlepší, protože život se musí přece vyrovnávat, zase přijde bolest. "Malý život" je jedna z nejintenzivnějších knížek, které jsem četla a kterou nikdy nezapomenu. Mám z ní v Kindlu dobré tři stránky výpisků, ke kterým se s velkou pravděpodobností nevrátím. Ale k těmto perlám bych chtěla, a tak si je ukládám sem. 

O bytí rodičem

"Nikdy jsem nepatřil k lidem – a vím, že ty k nim taky nepatříš –, kteří mají pocit, že láska k dítěti je jaksi nadřazená láska, smysluplnější, významnější a velkolepější jakákoli jiná. Necítil jsem to tak před Jacobem a po něm taky ne. Je to však jedinečná láska, neboť je to láska, jejímž základem není tělesná přitažlivost ani rozkoš, ani intelekt, nýbrž strach. Nevíš, co je strach, dokud nemáš dítě, a možná právě proto se necháváme svést k domněnce, že je to mocnější láska, protože ten strach sám je mocnější. Každý den není tvojí první myšlenkou „Miluju ho“, nýbrž „Jak je mu?“. Svět se ze dne na den přenastaví na překážkovou dráhu plnou děsů. Držel jsem ho v náručí, čekal na přechodu a myslel jsem si, jak je absurdní, že by moje dítě, jakékoli dítě, mohlo doufat, že tenhle život přežije. Zdálo se to stejně nepravděpodobné jako přežití těch pozdně jarních motýlků – víš, těch malých bělásků –, které jsem někdy vídal kmitat ve vzduchu, jen milimetry od toho, aby se rozmázli o přední sklo."

O vztazích

Vztahy ti nikdy nedají všechno. Poskytnou ti jen některé věci. Vezmeš všechny věci, které od nějakého člověka chceš – dejme tomu sexuální chemii, nebo uspokojivé rozhovory, nebo finanční podporu, nebo intelektuální souznění, nebo vlídnost, nebo věrnost – a musíš si z těch věcí vybrat tři. Tři – to je všechno. Možná čtyři, když máš velké štěstí. Po zbytku se musíš poohlédnout jinde. Ale tohle není film. Tohle je skutečný svět a ty se v něm musíš rozhodnout, se kterými třemi vlastnostmi chceš strávit zbytek života, a pak ty vlastnosti hledat u jiného člověka. To je opravdový život. Copak nevidíš, že je to past? Když se snažíš dostat všechno, nakonec nebudeš mít nic. Čím jste byli starší, tím víc jste si uvědomovali, že vlastnosti, kterých si ceníte u lidí, s nimiž spíte nebo chodíte, nejsou nutně ty, s nimiž byste chtěli žít nebo být nebo se s nimi prodírat svými dny. Jestliže jste byli chytří a jestliže jste měli štěstí, pochopili jste to a zařídili se podle toho. Určili jste, co je pro vás nejdůležitější, poohlédli jste se po tom a naučili jste se uvažovat realisticky. Každý z nich volil jinak: Roman si vybral krásu, vlídnost, přizpůsobivost; Malcolm nejspíš spolehlivost, zdatnost (Sophie byla až děsivě výkonná) a estetickou slučitelnost. A on? On si vybral přátelství. Rozhovory. Laskavost. Inteligenci.

O odcházení a návratech
Nejlepší na odcházení je návrat domů. Kdo to řekl? On ne, ale klidně by to podepsal, říká si, když prochází bytem. Je poledne: úterý, zítra pojedou do Bostonu. Když svůj domov milujete – a vlastně i když ne –, není nic tak útulného, pohodlného, rozkošného jako první týden zpátky. V tom týdnu vám i věci, které by vás jinak rozčilovaly – kvílení nějakého autoalarmu ve tři ráno; holubi, kteří rachotí a vrkají na okenní římse za postelí, když se snažíte si trochu přispat –, jako by místo toho připomínaly vlastní trvalost, to, jak vám život, váš život, velkoryse umožnil vklouznout do něj zpátky, bez ohledu na to, jak daleko jste od něj byli nebo na jak dlouho jste ho opustili. A věci, které máte rádi, vám v tom týdnu připadají, díky samotné své existenci, hodné oslavování: prodavač ořechů v cukru z Crosby Street, který vám vždycky oplatí zamávání, když běžíte kolem; falafelový sendvič s nakládanými ředkvičkami navíc ze stánku o blok dál, po kterém jste jednou uprostřed noci v Londýně prudce zatoužili; byt sám, se sluncem, které jím putuje v průběhu dne z jednoho konce na druhý, s vašimi věcmi, jídlem, postelí, sprchou a pachy. A pak je tu samozřejmě člověk, k němuž se vracíte: jeho tvář a tělo a hlas a vůně a dotek, to, jak vždycky počká, až dopovíte, co máte na srdci, bez ohledu na to, jak je to zdlouhavé, než promluví, to, jak mu úsměv pomalu klouže po tváři způsobem, který vám připomíná vycházející měsíc, to, jak očividně jste mu chyběli a jak očividně je šťastný, že vás má zpátky. A pak, když máte velké štěstí, jsou tu věci, které pro vás ten člověk udělal, zatímco jste byli pryč: ve spíži, v mrazáku, v ledničce jsou samá vaše oblíbená jídla, ta skotská whisky, která vám chutná. Na polici najdete svetr, o kterém jste si mysleli, že jste ho loni nechali v divadle, čistý a složený. Bude tu ta košile s uvolněnými knoflíky, ale ty jsou nyní zase pevně přišité. Na jedné straně jeho pracovního stolu bude vyrovnaná pošta.  A nepadne o tom jediná zmínka a vy budete vědět, že to pro vás udělal s nefalšovanou radostí, a budete vědět, že částí důvodu – malou částí, ale přece částí –, proč jste tak rádi v tomhle bytě a v tomhle vztahu, je to, že ten druhý člověk pro vás pořád vytváří domov, a když mu to povíte, neurazí se, ale potěší ho to, a vy budete rádi, protože jste to mysleli vděčně.