Dva týdny do porodu: V cizí zemi, skoro sama a v době koronavirové

Třetí týden karantény a dva týdny do porodu. Dny už mi trochu splývají a ráno se snažím rozpomenout se, jestli je zrovna ten všednodenní nebo víkendový. Prvních deset dní jsme ještě jakž takž drželi režim "snídaně do osmi", ale ten se s postupujícím časem rozpadá - někdy vstáváme v devět, včera dokonce půl desátá! Nutno ale říct, že režim nedrží obvykle na úkor něčeho veselého.

Jednak se i coby realistka už hodně dní budím s pocitem, že se přes noc určitě stalo nebo dneska stane něco dobrého, že dnes je TEN DEN, kdy to přijde – čísla klesnou, najde se lék, vakcína, svět začne fungovat, jako jsem byla zvyklá. Nebo se budím tím, že se mi malá ruka snaží vrazit pod košili, šeptá "prso", načež se její minimajitel kompletně probudí, vlepí mi pusu, během vteřiny se vysvlékne z pyžamka a letí do pokojíčku, kde během několika vteřin nahodí motory vlaky, Lightning McQueen a další, dítě si zase přiběhne pro pusinku a zase do pokojíčku, a tak pořád tam a zpátky, zatímco já si chvilku čtu. Ta radost a naivita je až omamná a člověk zase žasne, co dokázal vyprodukovat, a hlavně kolik lásky dokáže vyprodukovat. Je nekonečná a už za pár dní se ještě zdvojnásobí.

Základem je udělat si rituály, rozvrh a ten dodržovat, třeba neobědvat každý den jinak a netrousit se do kuchyně každý jindy a nechávat tam po sobě pořád nějaké nádobí, řekla mi před týdnem po Skypu psycholožka. Jenže s tříletým dítětem, devítiměsíčním břichem a manželem, pro něhož je každodenní překvapení, že o obědě se musí přemýšlet dřív než ve dvanáct patnáct, se mi úplně nedaří naskočit do žádného stereotypu, který bychom dokázali udržet déle než dva dny. Některé dny zvládám nadšeně tisknout jednoduché omalovánky a pracovní listy, vést Benjamínovi ruku od myšky k sýru, jiné, a těch je asi víc, zažívám různé varianty situace známé z virálního videa, kde si otec pořídí papírový štít s dekorací polštářů z gauče a snaží se za něj schovat, aby ho děti nenašly a on si mohl v klidu číst. Několikrát jsem přemýšlela, jak velký arch bych potřebovala, aby mě dokázal skrýt i před B. a jeho "Jani?", případně rozšířenější verzí v podstatě téhož: "Are we going to have something special for dinner?" 

Ačkoliv na cokoliv se soustředit vyžaduje v těchto dnech trojnásobek energie, s údivem sleduju, jak se na sociálních sítích ze značné části mých známých stali za pouhé tři týdny renomovaní odborníci: na virologii, imunologii, ekonomii, politiku a všechno ostatní. S pokleslou bradou a největším sebezapřením "hlavně nic nekomentovat" čtu nejen jejich výplody, ale posledních pár dní také články o pomalu se utahující smyčce nesvobody a marně se v nich snažím dopátrat jedné věci. Určitá opatření, někde i striktnější než v ČR, platí v mnoha zemích světa, případně se jich dotýkají a platí i pro ty, kteří je nařizují. Pokud se "podvolíme", kdo je ten "vyvolený", co přebere moc nad totálně oslabeným lidem na většině planety a bude mu vládnout? Čeho se bojíme? Že zavládne celosvětová totalita s jedním vládcem - pokud ano, pak z jaké z těch zemí, která přijala opatření, bude? Nebo to bude nějaký supervládce, který ovládne i menší vládce z menších zemí? … Ano, tento i jiné, například ekonomické, jsou velmi relevantní argumenty k tématu jak dlouho zůstat a v jaké přesně izolaci. Ale kde je ta hranice, jak se hledá a kdo ji určí spravedlivě pro celé národy, když každý z nás ji má i ve svém osobním životě zcela někde jinde? Navíc pokud je protiargument: "A to chceš, aby kvůli přetíženému zdravotnictví umírali lidé – tvoji rodiče, tvoje babi, děda a jiní?", což je ve scénáři bez omezení zdá se nevyhnutelné, pak v debatě prakticky nelze pokračovat. Mnohem víc než hrozba nové totality či čeho mě právě teď bolí pohled do New Yorku, města i státu, kde ještě před pár týdny lidé hlasitě křičeli: hlavně ať nám neberou naše, pardon – moje, protože hlavně o "já" je přece Amerika, svobody: zajít si do posilovny, nakoupit, do restaurace bez restrikce ...  Taky mě bolí vidět, jak zřetelně se ukazuje, že americký zdravotní systém je naprosto nefunkční, tvrdý kapitalismus pro spoustu lidí prakticky likvidační, ale řadě lidí se stále příčí to uznat. Koneckonců, přeme se o tyhle filozoficko – humanistické otázky i doma.

Moje nejbližší okolí, s nímž jsem s v kontaktu, se dělí v zásadě na dvě skupiny: singles, kteří stíhají šít roušky, pomáhat, obtelefonovávat okolí a neustále se vyptávat, jestli "nemám čas brknout si?", sledovat Netflix, dočítat Dostojevského, péct domácí chleby, a pusou v zemi pomalu ryjící rodiče. Co máme všichni společné, že každému karanténa uzmula něco: plány, práci, čas, koníčky, peníze, manžela u porodu, rodinu, která se nestihla vrátit ze světa ... a každý si minimálně na sítích rád zasoutěží, kdo to má horší. Je mi přitom jasné, že hlasy těch, kteří to mají skutečně hrozné, slyšet nejsou. Asi proto mě tak iritují vyzenovaní mudralové, kteří pandemii romantizují ve smyslu, jaká je to očista světa a duší, ale i dlouhatánské statě budoucích matek o tom, jak nepřítomnost otce u porodu kazí plánový transcendentní zážitek celé rodině a jak nesvobodný a nespravedlivý je život v "českém rouškistánu".

Mohla bych se k nim zařadit také, protože ačkoliv ženy v Česku tvrdí, že "tohle není v žádné jiné zemi na světě", tak je, v Turecku, kde mám za dva týdny porodit já, zatím sice "jen" doporučené, ale reálně dějící se a velmi pravděpodobně to potká i mě. Taky je to věc, kterou považuju za přešlap a která se mi nepřijímá vůbec snadno – hlavně ne teď, kdy se postupně loučím s jedním plánem za druhým, včetně toho porodního, a ukazuje se, že B. bude mojí nejspíš jedinou oporou a pomocnou rukou nejen v nemocnici (tedy na chodbě nebo v našem pokoji), ale i v šestinedělí a bůhví jak dlouho po něm - ale zároveň jsem nějak podivuhodně pokorná a zabejčená. Ve světě se totiž evidentně děje něco, co nás přesahuje, a přestože kvalita života už se naštěstí dávno neměří jenom tím, jestli něco zvládneme nebo nezvládneme, můj cíl pro následující období zůstává podivuhodně prostý: ZVLÁDNOUT porodit zdravé dítě, ať už se to odehraje kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv. Nemyslím si, že jsem rezignovaná, kdyby ano, těžko budu dítěti ve svém břiše tiše slibovat, že mu to jednou všechno vynahradíme – že nemáme pěkné rodinné foto z posledních týdnů těhotenství, že táta pravděpodobně nebude první, kdo se mu podívá do otevřených očí v jeho prvních vteřinách na světě, že máma bude během porodu asi všechno jenom ne klidná, že rodina, která by ho ráda uvítala, možná přijede až na první narozeniny ... Kdo ví? ...

Není to tak, že by mě tohle všechno několikrát denně nesevřelo. Zároveň si ale po velmi dlouhé době připadám až podivuhodně silná, odhodlaná a hlavně vděčná, když si uvědomím, že můj největší reálný problém za tři týdny izolace byly "jen" chlupaté nohy a přerostlé nehty, které mi kvůli břichu musel ostříhat B.  Jestli tohle není důkaz lásky, pak už nevím co. Jak mě v životě kolikrát iritují malichernosti blahobytu – jako pomalá wifi nebo když v obchodě dojde jogurt mojí oblíbené značky, teď mě nechává v klidu i to, když nám včera zavřeli tenisový kurt, kam jsem chodila s Benjamínem jezdit na kole nebo že mi věčně strhává roušku a považuje to za skvělý vtip. Mám domov, ve kterém si každý večer lehám do vlastní postele. Mám muže, co má práci a zatím za ni dostává plat. Mám Benjamínka. Miminko v břiše. Máme plnou lednici. Mám zásobu máku!!! Máme hračky, knížky, pro miminko všechno, co potřebujeme, dovážkovou službu úplně na všechno, máme jaro, podcasty na dvacet životů, mám paní na úklid, mám lékařku, která umí anglicky a které věřím, mám rodiče zaplaťpánbů v karanténě, takže se nemusím tolik bát, mám kamarády, mám blog, mám sem tam chvilku na něj něco napsat, mám nápady, mám svoji hlavu a v ní rozum, mám strachy a spoustu radostí, mám komunitu sousedek, která mi v pátek odpoledne nechá až do dveří poslat tuhle nádheru ... 

Mám nástěnku a na ní hastag #dobretodopadne. A mám víru, že to tak fakt bude.

"Faith is the substance of things hoped for, the evidence of things not seen." 

(Kdo máte nápad na hezký český překlad, sem s ním, prosím.) 

Photo by Edwin Hooper on Unsplash