5 + 1 věcí, které bych si OPRAVDU přála vědět o mateřství a nikdo mi je neřekl

Tento text jsem si v hlavě a v poznámkovém sešitě rozepsala ještě dlouho před vypuknutím epidemie koronaviru. A pořád moc nevím, jak s ním nakládat - zajímá dnes lidi ještě něco jiného nebo je to právě naopak a svět je tak přeplněný články o nemoci, že není od věci přečíst si i texty, které s ní vůbec nesouvisí? Dneska tedy sázím na tu druhou možnost a příště - jakkoliv to slovo nemám ráda - uvidíme.

Že bez hlídání skoro nemá smysl pouštět se do práce

"Ty to máš skvěle zařízené,  takovéhle písi písi se dá dělat i při třech dětech," slýchala jsem, než se narodil Benjamin a do velké míry tomu uvěřila - že zatímco si chvilku pohraje na koberečku, já tu a tam vyšvihnu fejeton, dopis do Respektu nebo zediuju zápisník do tisku. Obdivuju všechny, kdo to tak mají, ale u mě to nefungovalo. Ano, s Benjamínem "v náručí" jsem napsala knihu. Jenže tu jsem začala po šestinedělí, když hodně spal a dokončila, než začal chodit. Než se narodil, měla jsem posbírané všechny materiály a když to vezmu zpětně, nejvíc práce jsem stejně udělala o sobotách a nedělích, kdy jsem v 7 ráno odjížděla na dvě až tři hodiny do kavárny, abych byla mimo domov. Když pak Benjamín začal vstávat z koberečku, za pět minut vytahal všechny věci ze skříně a dělal u toho příšerný randál, nedalo se soustředit na nic - do jeho skoro tří let kolikrát ani na jednoduchý e-mail. V tu chvíli jsem pochopila, že pokud se nechci stát padlým andělem, mám dvě možnosti: buď naprostou většinu "písi písi" odmítnu, nebo si zaplatím pomoc. 

Že chůva není jen na práci a je dobré nechat si ji o hodinu déle

Když jsem nechala Benjamína hlídat poprvé, šla jsem na to touhle cestou: "Potřebuju dvě hodiny, abych dodělala tohle, takže si beru chůvu na dvě hodiny - to bude úplně stačit." Načež jsem se snažila dvě hodiny využít co nejefektivněji, to znamená nešla jsem ani na toaletu. Když pak chůva odešla, práce byla třeba hotová, ale já byla zbitá jako tažný kůň. Uvědomila jsem si, že je skvělé moct se dvě hodiny nerušeně soustředit, ale že by bylo ještě skvělejší, kdybych ji požádala třeba jen o půlhodiny nebo hodinu času navíc a měla čas postarat se nejen o práci, ale o sebe zvnitřku, abych měla energii - pověsit kabát do skříně, dojít se v klidu vyčurat, mít čas zavřít na chvilku oči, usmát se do slunce, zajít si na dvacet minut zaběhat nebo si jenom v poklidu oškrábat brambory na večeři. Poučila jsem se a od té doby už si nepředáváme dítě a domácnost mezi dveřmi. Je to o něco dražší, ale zachránilo mě to od panické frustrace, že nemám čas na nejzákladnější věci a že se mi všechno rozpadá pod rukama. 

Že vnímání času se dvojnásobně zrychlí 

A tím nemyslím jen to, že se ho pořád jaksi na nic nedostává ... Dodnes jsem překvapená, když mi můj syn řekne "mami", protože pořád si neuvědomuju nebo nechci uvědomit, že už jsem "tak dospělá a stará", že můžu být máma? Když se dívám na Benjamína, vidím před sebou nejen rostoucí milované dítě, ale bohužel také život, který běží rychleji, než bych si přála. Za tři roky, tedy než trošku vytřepu další miminko do podoby alespoň trochu samoschopného batolete, mi bude čtyřicet. A jakmile čtyřicet, zanedlouho padesát. Jakmile padesát, zanedlouho šedesát. Jakmile šedesát, přijde sedmdesátka. A bude to. Konec? Už, budu si říkat, protože takhle rychle jsem to neplánovala a nechtěla. Nevím, proč tak občas přemýšlím. Ale vím, že jako bezdětnou mě otázka času a jak aspoň trochu pozdržet jeho rychlý běh, tolik netrápila. Možná proto, že jsem ji neměla denně na očích? :) A tuším, že B. to má stejně, když čas od času s povzdechem zmíní, že až Benjamín skončí střední školu, bude mu třiašedesát. 

Že trpělivost a něha nebudou 24 hodin denně
Když ho polospícího hladím po hlavičce a mačkám ráno v posteli, když o něm píšu, když se dívá na Krtečka a u toho se hlasitě směje ... je milion a další milion okamžiků, kdy ke svému dítěti cítím obrovitánskou něhu. Nedokážu vysvětlit, proč jsem si myslela, že když se stanu mámou, plyne z tohoto emocionálního pohnutí non-stop trpělivost, kterou jsem nikdy příliš neoplývala a která ze mě vytlačí všechny cholerické sklony a stavy. Vždyť budu maminka a budu mít dítě, moje dítě! Och jak lepší osobností budu!, říkala jsem si. A tak se mi těžko přiznává, že rozdíl mezi představami a realitou je někdy zoufalý. Hlavně než Benjamín nastoupil do školky, zdálo se mi, že mě spousta věcí až neadekvátně dráždí. Třeba když se ten den poněkolikáté svlékl, otravoval kvůli filmu, nedokázal respektovat, že ne je ne, choval se zkrátka jako úplně normální dítě a já byla hladová, unavená, otrávená, bojácná, cítila jsem, jak rychle ve mě narůstá vztek. Pak stačilo, aby znovu zmáčknul myčku, přistála mi kostka v obličeji nebo aby nezastavil, když se rozjel na kole a já u brány uviděla auto a - bouchlo to. Ječela jsem, asi třikrát za tři roky jsem mu vlepila facku nebo ho plácla po zadku, ačkoliv jsem se zařekla, že to nikdy v životě neudělám, a vzápětí to samozřejmě obrečela, šokovaná a vyděšená, jak se to chovám: Co to dělám dítěti, kterému je dva a půl? O co se tady vlastně snažím? Ovšem to už jsem z té situace byla venku. Během ní jsem neměla a nemám šanci. Přestože to o sobě vím, pořád si nejsem jistá, jak zařídit, abych byla dostatečně trpělivá, uvolněnější a aby mě některé drobnosti nevyhnutelné dětské každodennosti tak nevytáčely. 

Že bez pomoci to skoro nejde
Obdivuju vás všechny, které to dáváte - speciálně čerstvě těhotné nebo krátce před porodem, ale já jsem naznala, že mně to tak nejde. Respektive, že už to tak ani nechci. Sama jsem za tři roky vypozorovala, že plně se oddat a soustředit se dá dvě, tři hodiny denně, ale ne šestnáct a ne týden, měsíc, dva nebo pět v kuse, kdy jediný, s kým se můžete vyměnit, je extrémně vytížený partner. Kdesi jsem četla dobré přirovnání, že s péčí o dítě je to jako s řízením auta: člověk se občas prostě potřebuje prostřídat nebo zastavit na odpočívadle, dát si kafe a vypnout. Protože když to neudělá, naprostou většinu času je to v pohodě, ale pak jsou chvíle, kdy může přijít průšvih - a tím nemyslím jenom to, že máma zakřičí, jako spíš ty fatální chyby, o kterých se někdy dočítáme v novinách a říkáme: Jak proboha mohla ta matka takhle nedávat pozor? Vlastně jak jsem tady psala o těch různých straších a "cokdyších" z druhého mateřství, tuhle otázku si pokládám skoro nejčastěji. Když máte dvě děti a s jedním - typicky s tím mladším se něco děje, ať je to jenom to, že potřebuje vysmrkat nebo vyměnit plínu, druhý má chvíli smůlu, protože nemá stoprocentní pozornost a kontrolu. Jak se s tímhle zvládnu smířit, jak se s tím nakládá, jak se to dělá ... ? 

A jedna navíc:
Že to bude příležitost krásná, nepřenositelná a plná výjimečných chvil jako žádná jiná a že ať se děje úplně úplně cokoliv, budu vděčná, že jsem dostala šanci ji prožít a mít z ní všechny tyhle pocity, prožitky a naplnění. 


P.S. 
Za fotku, která vznikla na Silvestra loňského roku v Dražovicích, děkuju Báře Svobodové. Moc! :)