37

Jsou to letos zvláštní narozeniny. Představovala jsem si, že je oslavím doma, to ano, možná v porodnici, ale nikoliv pod nařízeným zákazem vycházení. A už vůbec jsem si nemyslela, že budu stále dva v jednom. Jako bych si předsevzala, že svoje druhé dítě porodím ještě v šestatřiceti, měla jsem to v hlavě za jasně dané, neměnné, snad abych jednou nemusela říkat, jsem rodila stará, jako by ten vteřinový přelom mezi dvěma čísly hrál nějakou roli.

Můj věk se mi zdá čím dál divnější. Často si připadám pořád jako holka. Nejde o to, že bych se programově cítila nějak mladší, anebo souhlasila s tou frází, že každému je tolik, na kolik se cítí. Já bych se naopak rád cítila na sedmatřicet, ale nemůžu si poručit a hlavně nevím, jak ta sedmatřicítka vlastně vypadá. Kdybych zavřela oči a měla říct, kolik mi je, prohlásila bych, že "něco kolem třiceti", kde už se nacházím posledních sedm let. Jindy si zase uvědomím, třeba včera, když jsem slabikovala svému synovi, že jemu jsou tři a mamince tři-cet-sedm, jak můj život nabral v posledních pár letech opravdu vysoké tempo. Stihla a zažila jsem toho tolik, že kdyby mi bylo padesát, asi bych nebyla překvapená. Zřejmě jen lítostivá, že na to, kolik toho ještě zažít a okusit toužím, mám najednou o hodně méně času.

Ačkoliv nejsem typ, který by svůj věk nebo narozeniny zapíral, doma to teď přesně tak vypadá: jak jsem počítala, že budu chvilku po porodu a jak teď nemůžeme nikam, nemám vůbec nic. Vlastně počkat: na stole prázdnou vázu a cíle, sny, a přání, ty se mě drží pořád - porodit zdravé dítě a přestát to, co se teď na světě děje ve zdraví, fyzickém i psychickém, podívat se v létě do Čech. A pak taky být dokonalá a stíhat všechno, ha!, jenže dokonalá samozřejmě nejsem a většinu toho nestíhám – jako třeba napsat tento post na jeden zátah, když všichni spí, abych pak na ně měla čas, nebyla protivná a neměla nutkání pustit televizi a utéct k počítači. Milujeme se k zbláznění, ale po čtyřech týdnech už si potřebujeme odpočinout i mezi jinými lidmi a aktivitami. 

Naše karanténa už je až banální, a protože Benjamín nemůže už dva týdny ven, začíná být taky ubíjející. Ubíhá den za dnem a mění se toho jen málo. A pokud přece něco, v Turecku bohužel k horšímu – víc omezení, která budou mít delšího trvání. Některé dny prošumí, ani nevím jak, jiné se vlečou, že tomu nerozumím. Benjamín divočí. Kam se hnu, tam jde taky. V noci se mi vplíží do peřin a ráno otevře oči pět minut potom, co je otevřu já a chňapnu na nočním stolku, kde se obvykle probouzím, po Kindlu. Někdy se snažím potichu zmizet, uvařit si aspoň čaj, že si chvíli sednu na balkon a budu jen tak čučet, než to zase vypukne, ale než si natočím vodu, je v kuchyni – "mamíííí, mami!, mami?, mami look, mami come, mami prosím, mami tančit, mami skákat ..." a pak hned: "Jani, where is ...?! Moje netrpělivost roste. B. zase rostou vlasy, vousy a některé dny nervozita ze čtení zpráv, čehož se stále nedokáže vzdát. Moje kamarádky si stěžují, jak jim rostou břicha, zadky, stehna, to mě samozřejmě taky, až jsem se tento týden musela vyfotit a přesvědčit, že tohle všechno jsem fakt já, ne, nestojí vedle mě ještě další paní. A tento týden roste taky touha po Česku, po domově, našich, po Brně a jedné kavárně tam, kde jsme loni touhle dobou srkaly s kamarádkou espresso tonic. V jednu chvíli je ten pocit tak živý a silný, až se ho leknu. Stojím v tu chvíli u hrnců na plotně a přemýšlím, jak je to s tou touhou po krajině, v níž jsme vyrostli. Jestli je v nás nějak biologicky zakořeněná, jestli ten pocit, který přiměje zvířata, aby se vracela domů, účinkuje i u nás, lidského druhu. Než to popřevracím ze všech stran, sní se z těch hrnců zase úplně všechno do posledního drobku, vůbec nechápu, jak z toho vařícího kolotoče aspoň na půl dne vystoupit – zdá se, že čím víc toho vařím, tím víc se toho do nás vejde. Kdepak na zítra, nezbyde zase ani na večeři. 

Při pohledu na sociální sítě zjišťuju, že běží jakási výzva "zachraňmertěnky". Mám se zapojit a namalovat si rty? Nebo vedle toho prsa, přes která si nevidím na břicho, neoholené nohy a nehty s odřeným lakem budou působit ještě úsměvněji? Ani nevím. Obdivuju ženy, které se v karanténě oblékají do čehokoliv, co vypadá jako reálné oblečení a speciálně ty těhotné, co nezredukovaly šatník na legíny s dlouhým trikem. Já na tohle asi nemám, asi proto nosím tuto kombinaci prakticky od ledna a pořád ji přepírám podle toho, jak mi na břicho skane tu guláš, tu čokoládová poleva, tu Benjamínův sopel. Někdy se nemůžu dočkat, až se vrátím ke své ženskosti, do svého těla, džínů a výhledově taky do jiné než kojící podprsenky a k procházkám, které budou i jinde než na trase od postele na záchod a do kuchyně. A pak jsem hned pohnutá, když si uvědomím, že tohle moje kulatý tělo a těhotenství končí – ještě pár hodin a pak už možná nikdy víc, kdo ví? Hodně také přemýšlím, jak je neuvěřitelný, že v sobě dokážu nosit život a pak ho přivést na svět, a ještě víc o tom, jestli to, jak tento svět momentálně vypadá, nějak determinuje budoucnost mého dítěte – jestli bude svět a jeho život o to lepší nebo právě naopak, většinově poznamenaný krizí, do které vstoupí? ... Zase se leknu, naštěstí už je zase potřeba stavět koleje, vařit a pak najednou – bum, zen, ty narozeniny, B. se mě ptá, co chci a já vím, že kromě zdraví všech, uklidnění situace a trochu času na čtení a psaní a spaní asi nic. I když počkat - může mi objednat Birkenstocky! V tom všem čase stráveném doma se mi tyhle moje hipsterský papuče předevčírem definitivně rozpadly a já nesnáším chodit bosky a mít studený nohy. 

Photo by Adi Goldstein on Unsplash