Report z doby koronavirové, u kterého se snad jednou budeme usmívat ...

Když jsem se včera sprchovala, říkala jsem si, že bych si ráda zapsala myšlenky, události a pocity z těchto dní - ať už jednou poslouží jako zajímavá sonda do toho, co se dělo, pro mě osobně, moje děti nebo pro kohokoliv. A protože vím, že kdybych z toho neudělala zároveň post na blog, tj. neudělala si z toho aspoň malinký úkol, nikdy by to nedopadlo, schovám si sem pár nikterak zeditovaných postřehů, které mám v hlavě. 

Je 20. března, a přestože v Turecku zatím povinná karanténa není, většina všeho je zavřená, a tak jsme už čtvrtý den doma. Včera navíc - po skoro letních teplotách o víkendu - napadl sníh a uzavřelo se i to málo, co ještě zavřené nebylo - třeba americká ambasáda. B. pracuje na týmy, někdy je doma, někdy musí do práce. Při tom všem nehezkém se ve mě dost často ozve drobný pocit škodolibosti: že jsem ráda, že si tolik lidí včetně mého muže vyzkouší cosi jako simulaci života na tzv. mateřské dovolené. Možná až opadne krize, říkám si, opadnou i otázky, co jsem celý den dělala nebo jak je možné, že jsem ještě nezačala pracovat na tom dokumentu pro imigrační.  

A kam se ukládají ke spánku vaše děti?

Vzhledem k tomu, že do porodu odpočítávám dny, moje emoce létají jako na horské dráze. Ráno obvykle naprosto věřím, že tohle zvládneme a jsem vděčná za "moderní svět", ve kterém žiju a kde se prakticky okamžitě vědělo, co je virus zač, co lidem způsobuje, kdosi vymyslel testy a lékaři jakž takž vědí, co mají dělat s lidmi, kterým je doopravdy zle. Není to zase tak dávno, co vysvětlit podobnou katastrofu trvalo desítky let, ne-li století.

V poledne se dojímám nad lidskostí jiných a rozesílám anglicky mluvícím přátelům články o tom, jak celé Česko šije roušky - jsem největší vlastenka, tak hrdá a kdybych měla stroj, zkusila bych to snad taky! Zpravodajství z Čech obnovuju každou hodinu. Ačkoliv se dívám vlastně jen na statistiku a vždycky, úplně vždycky si hluboce oddychnu, když zjistím, že pořád platí, že tři lidi se uzdravili, a ještě nikdo neumřel. Jinak skoro nic nečtu, rozhodně ne diskuze pod články, těm se vlastně vyhýbám velkým obloukem už roky. (Bohužel ještě jsem se to nenaučila na sociálních sítích.) Odpoledne už bývají taková všelijaká. Doma pozvolna vypukává krize, takže řeším, jestli jít aspoň před dům na tenisový kurt jezdit s Benjamínem na kole nebo ne, nakonec to vyhodnotím, že "dneska ještě radši ne" (jako by to zítra mělo být lepší, ne horší), zůstáváme doma a poněkolikáté buduju v obýváku z dek bunkr, který B. v rámci "aspoň prosím předstírejme, že je tady pořádek" už zase uklidil. Hodně, opravdu hodně teď vařím a peču, abych se opakovaně pozastavovala nad tím, jak hezký je to pocit vytáhnout z trouby kuře, povedenou bábovku nebo plánovat, co budeme jíst zítra - člověka to jaksi uhoupe, že zítřek vážně bude a že ještě neztratil poslední zbytky lidskosti, když už jsem se skoro týden nenamalovala a interval mytí vlasů, jelikož mi zavřeli mého tureckého kadeřníka za hubičku, se nebezpečně prodlužuje. Říkám si, jestli tohle nebude ten důvod, proč si lidi pořizují tak velké zásoby toaletního papíru, a proč to největší možné balení dovezl včera z amerického obchodu i B. : protože jakmile se doma začneme vytírat papírovými kapesníky nebo bude nutné sáhnout na utěrky, sociální úpadek bude dokonaný. 

Intenzivně řeším také otázku paní na hlídání/úklid: mám chtít, aby přišla, nebo ji odvolat? Nakonec vítězí moje nastavení zavděčit se a pomoct všem, vím, jak potřebuje peníze a že nejistota, z čeho příští měsíc zaplatí nájem, pro ni teď musí být naprosto paralyzující. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, nevím, čeho se bojím víc: jestli nákazy jako takové nebo spíš nejistoty, kterou celá tato situace vyvolává a důsledků, které způsobí nám všem. Je mi nesmírně těžko nejen za lidi jako je Sevgi, ale také za všechny drobné obchodníky, restaurace, hotely, penziony, nakladatele, volnonohaře, kteří musí řešit, jak to udělat, aby je to nepoložilo. A zároveň si v tu chvíli vždycky hluboce oddychnu, že jsem si nikdy nesplnila žádné záchvaty podnikatelských plánů a nemusím to řešit. Nejsem osoba, která snadno nakládá se stresem. Chtěla bych každého potěšit, chtěla bych, aby se měl každý dobře a kdybych si musela vybrat, jednat nebo dělat nějaké ostré řezy, natož v době krize, způsobovalo by mi to očividná muka. Stejně tak jsem ráda, že nemusím nijak řešit chod státu, rozhodovat, co se udělá nebo neudělá, několikrát jsem teď večer před usnutím přemýšlela, jak se asi, ať je jakýkoliv, usíná premiérovi nebo kolik toho v tyto dny vlastně naspí. Nebo kolik toho naspí ti, kteří z povahy svého povolání musí být v kontaktu s lidmi a nemají na výběr? Jak se v těchto dnech žije jim a jejich okolí? A kolik toho naspí rodiče, co mají home office, ale doopravdy musejí NĚCO DĚLAT, a přitom mají doma třeba dvě malé děti. Co si budeme … , dávala jsem sem sice před pár dny odkazy, co dělat, kdybyste náhodou neměli do čeho píchnout a taky jsem si pár věcí postahovala, ale víceméně leží v počítači pro dobrý pocit a já obdivně sleduju všechny, kteří třídí staré fotografie, dočítají tlusté knihy z předloňských Vánoc a topí se ve filmech nebo seriálech. U nás je totiž realita spíš taková, že já se topím v nepřetržité snaze nepustit UŽ ZASE iPad nebo televizi, nekazit už tak náročné dny výlevy hněvu (Jak je možné, že už jsou tady zase drobky? - Před chvílí jsem zametla celou chodbu, jak jste si určitě všimli! To si tu sušenku nemůžeš sníst v kuchyni?!) a udržet jakýs takýs režim - vstáváme, hrajeme si, obědváme, pokoušíme se jít spát, hrajeme si, koupeme se, Benjamínek jde spát. Moje výbuchy hněvu jsou často malicherné, kvůli maličkostem a pět minut na to už bych si za ně nejradši nafackovala: kdo se zajímá o to, jestli je na podlaze flek a kdo ho překročil a neutřel, anebo co kdo umyl a neumyl, když jsme všichni tady, spolu, zatím zdraví a ve světě řádí tohle???!!! Vyprovokovat přímou konfrontaci je každopádně snadnější než jindy a pokud se touto cestou nechci vydávat, sedám ke klavíru a hraju Pro Elišku, Pec nám spadla, Rolničky anebo pouštím Spotify a po osmdesáté šesté dneska tančím "Baby Shark". Učitelku klavíru jsem zatím také neodvolala, je to dar ta hodina týdně, kdy přijde. 

Večer jsou emoce nejbolavější: jak padá tma, mám větší strach tak nějak úplně ze všeho, padá na mě tíha, jak to teď bude s porodem, bojím se do nemocnice a přitom doufám, že nějaký doktor/pokoj zbude i na mě a že nebude na stejném patře jako na něm leží lidé s koronavirem, jak to zvládnu, když asi nepřijede máma a bude dál zavřená školka, jak je to úplně na pytel, ten pocit, že kdyby náhodou něco - cokoliv, tak člověk ani nemůže domů. Tak pěkně naplánované jsem to měla, ale to už bych skoro bulela. Když pak později čteme Benjamínovi, všechno se zase zdánlivě uklidní. Předříkávám, že "Mařka nese mouku", on že v "zeleném klobouku" a moje pocity oscilují mezi největší radostí a pýchou, aby je záhy vystřídala největší zuřivost, když si máme vyměnit role a B. zase zvoní telefon – co teď proboha kdo potřebuje?! V tuhle dobu už dávno padá moje předsevzetí považovat den za výzvu, kterou zvládnu s grácií, naopak prudce stoupá hysterie a netrpělivost, protože když Benjamín přes den neusne, v půl deváté by mohl začít cosi jako čas pro mě, kterého už se nemůžu dočkat - jak si sednu/lehnu s knížkou a nechám se obtéct jiným příběhem než tím, který se teď odehrává ve světě. Vím, že teď je přesně ten čas, který bych měla trávit se svým mužem, ale zdá se mi, že v tyhle dny jsme ještě rozdílnější než jindy: on se v rámci "konečně chvilky klidu" dívá na The Masked Singer, aby to bylo co nejsnazší a nejpohodlnější, já bych ráda vybrala film, který mi trochu rozšíří obzory a něco přinese. Jak může někdo v téhle době nechat ulpívat čas, kterého už je tak málo, a co když teď ještě míň, sledováním stupidních reality shows? 

Poměrně záhy jdu do sprchy, kde přemýšlím, jak doopravdy tráví dny všichni ostatní, zejména autoři vyzenovaných vzkazů na sociálních sítích. Jsem nevděčnice, kterou by měl virus napadnout teď hned, když pod proudem vody intenzivně nevyhlížím nápravu světa, jednotlivců, ani vlastní povznesení se a uvědomění si, co je v životě opravdu důležité, ale školku, chvilku ticha, kdy budu neunavená moct pracovat s textem, cestu do kavárny, fungující dopravní spojení Česko - Turecko, rodinný víkendový výlet, den, kdy na ten zatracenej virus přestanou kdekoliv na světě umírat lidé a porod, u kterého v cizí zemi nebudu úplně sama?