Co psát v náročných časech a co vám dělá radost?
Celé tři dny jsem se těšila, až moje dítě odpoledne usne a já budu moct dokončit další příspěvek na blog. Teď sedím už dvaapadesát minut v kuchyni, hodiny odtikávají a já nejsem s to dokončit větu, se kterou bych byla spokojená.
Otevřela jsem několik článků, co tady mám rozepsaných a plánovala jsem dodělat. Nejsem příliš spontánní. Většinou než vypustím nějakou myšlenku nebo text, zraje to ve mně a skládá se dohromady několik dní, někdy i týdnů a někdy i let. Obdivuju lidi, co píší příspěvky stylem "dneska jsem si uvědomila, že ..." nebo natáčí videa, ve kterých ze sebe sypou moudra automaticky a dává to smysl. Já to tak nemám. Stejně tak netuším, co to znamená "nedostatek inspirace". Nic takového mě v životě myslím ještě nepotkalo. Mám tolik témat, která bych minimálně ráda naťukla, ale všechna mi ve srovnání s tím, co se teď skloňuje všude kolem připadají nějaká ... fádní? Zbytečná? O ničem?
Dneska mi tak Benjamín evidentně nechává prostor pro to, abych nic nepsala, šla si uvařit kafe, číst, poklidně mlčela a přemýšlela, aby tu za pár dní mohlo přistát něco smysluplného - pro mě i pro vás. A tak mě napadlo se místo ťukání dalších zbytečných písmenek zeptat vás: je něco, co v těchto dnech čtete rádi, co by vás zajímalo tady na blogu, případně, a to je otázka asi nejdůležitější:
Co vám v těchto dnech dělá radost?
A já začnu, ano? :)
Jsem tady v Turecku neuvěřitelně pyšná na nás Čechy! Jsem pyšná, jak se stavíme k situaci, ve které jsme, opravdu zodpovědně, jak chráníme sebe, ostatní, jak si pomáháme - s rouškami, nákupy, věcmi nabízenými zdarma, jak ohleduplnost trumfuje peníze, výkon, kapitalismus, jak dobré zprávy na mých sociálních sítích válcují brblaly. Jak to tak sleduju v USA a žiju v Turecku, v obou zemích je situace úplně jiná a Česko by mohlo jít příkladem. Jsem z toho vážně pohnutá a dojatá.
Možná proto mi nejde psát?
Děkuju za vaše příspěvky, opatrujte sebe a opatrujte si malé radosti a pýchy. :)
Milá Jani, od začátku karantény si dělám radost denně aspoň dvouhodinovu procházkou v přírodě a hlavně O SAMOTĚ :-) Pracuju z domova denně od rána, takže v tomto ohledu se u mě nic nezměnilo a tak kolem 16,30 - 17,00 vyrážím ven. Děti už mám velké, v teen věku, manžel "utíká" z domova vždycky ráno v rámci ranního běhu a snažíme si tak dělat vzájemný prostor, protože společného času je teď nějak nezvykle moc:-D No aspoň jsme oprášili několik společenských her. Beru si s sebou kafe do termosky, nebo kousek čokolády, vylezu na svůj oblíbený kopec, koukám do kraje, v uších sluchátka, z nichž si pouštím svoje nejoblíbenější podcasty (nejvíc Proti proudu, Deep Talks, Cukrfree) nebo prostě svoji jógovou hudbu. A chodím, někdy celé ty dvě hodiny. Strašně mě to uklidňuje a myslím, že i díky tomu zvládám současnost celkem v poklidu. Necítím paniku. Vracívám se spokojená, se západem sluncem, dojímám se nad ním a říkám si, jak je ta naše Země krásná. Tak tohle pomáhá mě, uvidíme, jak dlouho ještě...:-) Jo a na Čechy jsem taky děsně pyšná! :-)
OdpovědětVymazatMoniko, to je nádhera! Díky moc za komentář a vzkaz. To mi připomnělo, že jsem kdysi chtěla psát text o tom, jak je samota důležitá věc - aspoň pro mě, ale teď vidím, že i další to tak mají. :) Vidím teď všude vzkazy o tom, jak jsou lidi vděční, že mohou být tolik se svou rodinou - ach ano, já samozřejmě taky a JAK - třeba že si v poledne ve všední den můžeme všichni zahrát pexeso, to už se nám asi nikdy nestane. :) Ale kupodivu myslím, že se to vůbec nepere s tím, když - v mém případě - celá rodina usne, já ještě ne, a můžu si večer vychutnat aspoň tu chvilku, kdy jsem "sama" a jediná vzhůru v našem bytě - sednu si s knížkou k oknu, koukám na město a je to skoro meditační moment. Chápu, chápu!!! Opatrujte se a hlavně zdraví. Zdravím z Ankary, Jana
OdpovědětVymazat