"A co když se něco stane dětem nebo mně?"

Jestli mě moje druhé těhotenství něčím doopravdy zaskočilo, je to rozhodně strachem. A teď nemyslím jenom takové ty drobné obavy jako že uklouznu v zimě někde na ledu a spadnu na břicho, že na něco důležitého zapomenu nebo že spálím koláč. Myslím spíš takový ten strach, co je někdy až svírající, bránící klidnému usnutí a některým radostem. Z prvního těhotenství takové sžírající obavy vůbec neznám.


Teď aktuálně (klep klep tady na kuchyňský stůl) sice taky nemám důvod se bát, ale stejně se mi tyto "cokdyše", jak jsem si je nazvala, připomínají pravidelně:

Vlastně když si to teď skládám v hlavě a píšu o tom, možná to nejsou jednotlivé strachy jako spíš do různých otázek rozmělněné téma křehkosti života, existence a pocit nihilismu, který ve mně vyvolává vidina konce. 

"Jak můžeš v tak nádherném období přemýšlet zrovna o tomhle – v osmém měsíci těhotenství!", řekla mi nedávno jedna moje kamarádka. A nabídla rady, jak tyhle "cokdyše" rychle potlačit, abych neporodila plačtivé a neurotické dítě.  

"Neřeš věci, co dopředu vyřešit nejdou."

"Soustřeď se na tady a teď."

"Nemysli na to, to je daleko." 

Chápu, co tím myslela a že to myslela dobře. Jenže tyhle rady předpokládají, že mám na vybranou. Asi jako když jsem pořád nachlazená, kašlu a okolí mi radí, že mám přestat, protože se mi otřásá břicho a není to zdravé. 

Samozřejmě mi žádná z nich moje strachy nevyzmizíkovala. Spíš jsem zjistila opak. Totiž že mnohem větší uklidnění mi přináší, když se ve svém strachu můžu trochu ponípat  – když si o něm s někým promluvím nebo když v nějaké knize narazím na pasáž, která mě uklidní, že autor prožíval něco podobného a znovu mi připomene jedno základní poznání: 

Že lidská existence a určitá omezení a strachy z ní vyplývající jsou spojené nádoby a že jedno bez druhého v životě prostě nemůže existovat. 

(A tak je hloupost se za takové myšlenky trestat.) 

"Představte si bytost, která je vševědoucí, všemocná a všudypřítomná. Co jí chybí? 

Odpověď: nějaké omezení."

Pokud jste všechno, všude a vždy, nemáte už kam jít a čím být. Vše, co může být, už je, a vše, co se mohlo stát, se už stalo. A právě proto Bůh stvořil člověka. Protože bez omezení není příběh. A bez příběhu není Bytí.

V knize "12 pravidel pro život", ze které je tento citát, píše psycholog Jordan Peterson o vývoji komiksového hrdiny Supermana, kterého v roce 1938 přivedli na svět Jerry Siegel a Joe Shuster z vydavatelství DC Comics. Superman zpočátku "jen" zvedal auta, vlaky, lodě a extrémně rychle běhal. Už během dvaceti let ale disponoval supersluchem a rentgenovým zrakem, ovládal přírodu, mohl pohybovat planetami a když se mu náhodou něco stalo, uměl se sám vyléčit. Neměl strach, protože neměl, čeho by se bál. A stala se zajímavá věc. Po úvodním obrovitánském nadšení přestal tento muž lidi zajímat. Došlo to dokonce tak daleko, že kdyby scénárista John Byrne v 80. letech Supermana kompletně nepřepsal a nevzal mu většinu jeho superschopností, série by s největší pravděpodobností zanikla. 

Jordan Peterson to vysvětluje tím, že superhrdina, který dokáže všechno, vlastně žádným hrdinou není. V jiné části kapitoly se pak svěřuje s tím, že takového superhrdinu udělal kdysi ve svých představách i ze svého syna, když přemýšlel, jak ho ochránit, aby se mu nikdy nic nestalo. Jenže pak zjistil, že kdyby to takto magicky vyzbrojil, de facto by ho zničil. Protože takový syn, na kterého si nepřijde žádná nemoc, zármutek, bolest, úzkost a strachy by zároveň těžko mohlo být roztomilý, okouzlující a lidský. A stejně tak život, ve kterém bychom nemuseli zdolávat žádné překážky a zabývat se žádnými strachy, by nebyl k žití. Protože by prostě nebyl. 

Uznávám, že to zní asi příliš filozoficky a že je snadné si říct, že bytí a omezení patří k sobě a musíme se naučit s nimi vyjít, když já si tady těhotním, piju kávu, slunce svítí, pod mostem se zatím nenacházíme a aktuálně nikdo netrpí. Dokážu však být tak rozumná a vysvětlující, až se něco z těch strašidelných "cokdyšů" třeba dít bude?  

Určitě ne. Ale to je přirozené.

Chtěla jsem spíš jen vybídnout k zamyšlení, že kdykoliv se nějaký strach, existenční úzkost nebo obava objeví, není možná nutné zahánět je okamžitě do kouta nebo s nimi nějak aktivně "bojovat", aby zmizely – třeba proto, že uvnitř sebe právě tvořím život a takové černé myšlenky bych si vůbec neměla připouštět. Naopak, přijde mi, že když si je dovolím a trochu je prozkoumám, moje strachy se malinko zmenší a přichází úleva.