Důležité umění dneška: vědět, kdy skončit

Nelekejte se. Zatím nemyslím s blogem, i když je mi jasné, že ho asi nebudu psát donekonečna. Chci vám dneska napsat o jiných koncích. 

Dost často se tady na blogu zmiňuju o čtení, přičemž jeden z nejklikanějších článků na toto téma byl ten s tipy, jak přečíst víc knih. Zmiňovala jsem jich spoustu, ale na jeden z nejdůležitějších jsem zapomněla. Připomněl mi ho lednový newsletter spisovatele Marka Mansona, který v něm předkládá jednoduchou zásadu: pokud toho chcete víc přečíst, znamená to především víc knížek odložit na hromádku nepřečtené. 

Sám Manson to dělá tak, že knihu dočte do 10% její délky a pak se rozhodne. To znamená, když má kniha 400 stran, přečte prvních 40, když 250 stran, přečte prvních pětadvacet. Pokud ho knížka nechytne, dá jí druhou šanci tím, že se pozorně podívá na obsah, vybere pro sebe nejzajímavější kapitolu, a když ani ta ho nezaujme, nemilosrdně knihu odkládá. "U filmů a seriálů děláme takovou selekci přece zcela běžně, když vypínáme televizi nebo počítač, tak proč to u knih nedokážeme? Knihy přece mají sloužit nám, ne my jim," říká. Nehledě na to, že dočítání za každou cenu nás podle něj demotivuje – čím dál pomaleji se prokousáváme stránkami, necháváme knížku ležet vedle postele, po čase s pocitem viny sáhneme po něčem jiném, ovšem s předsevzetím, že k rozečtené se musíme vrátit. No ... ono sice nejde o to, že by byl počet přečtených knih nějaká soutěž, ale že našemu čtenářskému zájmu a dobrým návykům dočítání prostě nepomáhá. Když chcete dost číst, první předpoklad je, že vás to musí bavit. A když vás to nebaví, asi máte v ruce špatné knihy. 

Pro někoho jako já, kdo dokáže odložit knihu jen s velkými výčitkami svědomí, je to nesmírně náročné, nicméně osvobozující poselství. Speciálně jak stárnu a mám čím dál tísnivější pocit, jak mi v životě rychle ubývá času, považuju pilování umění vědět, kdy skončit, případně "nechávání být" (s knihou i jinými věcmi) za čím dál důležitější. 

A tak mě napadla taková věc. 

Jak tady pravidelně sepisuju dojmy z knih, které jsem přečetla, dávám sem dneska seznam těch, které jsem po obdržení newsletteru Marka Mansona nechala ležet. Musím říct, že pro mě samotnou je to docela překvapení. Za prvních 8 týdnů nového roku jsem nedokázala dočíst tyto knihy: 

Malé ženy – Když jsem viděla, že se chystá film, říkala jsem si, že se okamžitě musím pustit do knížky, abych mohla co nejdřív do kina. Upřímně jsem se těšila, jenže styl psaní byl tak rozvleklý, nezajímavý a děj tak moralizující a patetický, holt jiná doba, jiné mravy, jiná literatura, že mě to nebavilo. Nakonec jsem své nové předsevzetí dotáhla až do takového konce, že jsem asi vůbec poprvé v životě vyrazila na film podle knižní předlohy bez toho, aniž bych prvně přečetla literární podobu. Scénář je napsaný svižně, moderně, nechybí laskavý humor a #girlpower platná i pro 21. století nenásilně vystupuje z každého dialogu. Bulela jsem jako želva už od půlky a na rozdíl od knížky nemůžu filmu vytknout vůbec nic. Dokonce jsem si říkala, jestli díky němu nedám knížce druhou šanci. Ale bojím se, že nedopadne ani ta. 

Stopařův průvodce po Galaxii - Jak čtu skoro všechno, co mi přijde pod ruku, jednomu žánru jsem se zatím v životě vyhýbala – sci-fi. Proto jsem se rozhodla, že letos vykročím z komfortní zóny a napravím to. Sci-fi a fantasy je totiž typ literatury, který rozhodně nepíší a nečtou hlupáci a mě zajímalo nahlédnout aspoň do jedné hlavy, která vymyslí jakoukoliv civilizaci a stvoří jakýkoliv svět, který pak obdivují miliony lidí včetně mého B. Vybrala jsem si myslím největší klasiku na trhu, která díky Elonu Muskovi dokonce obíhá někde ve vesmíru. Ale nepomohlo to. Tohle prostě nebude můj šálek čaje – ulítlé, ztřeštěné, bláznivé, vůbec jsem tomu nerozuměla, pořád jsem se ptala, proč to autor napsal, proč to někdo vydal a hlavně jak to někomu může připadat úplně geniální? To se mě neptejte. Já jsem se po dvacáté stránce radostně nadechla, že to není povinná četba a smazala Stopaře z Kindlu. 

Prostor pro duši – Vlastinu Svátkovou mám ráda, proto jsem v reakci na její rozhovor v DVTV sáhla i po její knize. Nadšených reakcí vzbudila dost, tak jsem se těšila. Dostala jsem podle mě naprosto podprůměrné deníkové záznamy plné úvahových vět o vztazích, lásce a výchově, které jsem slyšela v životě už tisíckrát, a ještě tisíckrát uslyším. Nedokázala jsem se prokousat dál než do třetí kapitoly. 

A co jste naposledy nedočetli vy?