Dávat, nebo nedávat fotky dětí na Instagram?

Tento měsíc bych sem ráda nasdílela ještě jeden text, který jsem původně napsala pro časopis – konkrétně pro časopis Moje psychologie. Je o tom, jestli sdílet nebo nesdílet fotky dětí na Instagramu. Téma jsem si navrhla já a přiznávám s trochu sobeckým podtextem, protože sama docela tápu, jak se s ním vlastně popasovat.


Na jednu stranu patřím do generace lidí, jejichž internetová identita je součástí každodenního života. Sdílení čehokoliv se pro mě stalo skoro reflexem, kterému nedokážu a zatím ani nechci odolat. Celá věc pro mě dostala nový rozměr, když jsem se stala matkou a teď se znovu silně ozývá, jak těhotním podruhé. Taky toužím sdílet svou radost a doprovodit své psaní aspoň sem tam autentickým záběrem z našeho života. Protože pokud bych sem aspoň občas nic takového nedala, proč vlastně píšu a k čemu to pak je? Nepřipomínal by pak blog spíš než život Jany další lifestylový časopis s pózami? Iluzemi? Editovanou neupřímností? - A ano, nebudu vám lhát, taky miluju lajky, srdíčka a pochvaly. Kdo by ne?

Na druhou stranu, jsem si dobře vědomá toho, že vystavuju svoje soukromí a dítě, byť jedno zatím v břiše, v prostředí, které si nevybraly a se snímky, ke kterým nemohou nic říct. Vlastně ani já k nim nemohu mnoho říct – kdo všechno tyhle záběry vidí, kam až se dostanou a jak dlouho tam zůstanou? To je jen pár příkladů otázek, které si pokládám. Za dítě rozhoduju v mnoha věcech, ke kterým se nemůže vyjádřit, přítomnost v online prostředí je ale přece jenom něco jiného než třeba bunda, kterou mu vyberu na zimu. Notabene když dostanu nějakou nabídku na spolupráci. Možná i to je jeden z důvodů, proč blog pořád zůstává nekomerční a já jsem zatím žádnou nepřijala – nedovedu si představit, že strkám svoje dítě před mobil za pleny, dudlíky zdarma, oblečení, kosmetiku a vlastně ani před knížky. Pravda ale je, že tady ze mě mluví i zhýčkanost. Díky B. nepotřebuju dostávat dary a pak ze sebe soukat něco, co mi nejde přes klávesnici nebo z dítěte dělat šaška. Můžu být svéráz a držet si nekomerční linku, protože na to mám momentálně podmínky. Ale kdo ví, jak bych se chovala, kdybychom doma neměli na zubní pastu? Proto taky za fotky a veřejné vystavování rodiny a dětí nikoho neodsuzuju. Spíš mě to fascinuje, s jakými pohnutkami to dotyční dělají a jakými argumenty si ospravedlňují, že dítě propaguje služby nebo výrobky, které si nezvolilo, navíc před publikem, nad kterým nikdo nemá kontrolu. Nebojí se, že se to obrátí proti nim? Že jim to děti jednou vyčtou?  

A tak jsem se jich zeptala. Že je sharenting citlivé téma mi napovědělo už to, kolik lidí mi odpovědět odmítlo. Naštěstí spousta takových, kteří mají na sítích obrovské publikum a prezentace je součástí jejich práce, se vyjádřila.