O lásce

"V oné podivné úzkosti, jež se stane údělem každého člověka, jakmile vyroste z dětských let a začne tušit, že osaměle a bez překlenujících vztahů jde v ústrety jedinečné smrti, v té podivné úzkosti, již lze vlastně už nazvat bázní boží, hledá člověk druha, s nímž by ruku v ruce kráčel k temné bráně, a když ho zkušenost poučí, jak nesporně slastné je ležet s jinou bytostí v posteli, myslí si, že by to nadmíru horoucí spojení pokožky mohlo vytrvat až do rakve: ač tedy leccos vypadá odporně, neboť se to odbývá na nevyvětraných a hrubých prostěradlech, a kromě toho si člověk také může myslet, že děvčeti jde jen o to, aby měla na stáří muže, který by se o ni postaral, nikdy nezapomeňme na to, že každá bytost, ať je třeba jízlivá a přízemní a má nažloutlou pokožku a v zubech vlevo nahoře nápadnou mezeru, že ta bytost navzdory mezeře v zubech volá po lásce, která by ji navěky ochránila před smrtí, před smrtelnou úzkostí, jež denně vždy znovu za nocí padá na opuštěné spící stvoření, úzkost, jež je obstupuje a olizuje jako plamen, už když se svléká jako teď zrovna slečna Erna: odložila vyrudlý červený sametový živůtek a shodila tmavozelenou soukennou sukni a spodničku."

Hermann Broch, Náměsíčníci