Dovolit si povolit: No jo, ale jak se to dělá?
Tak dlouho jsem se chtěla naučit pořádně plavat a hrát tenis, až jsem konečně začala. Osud tomu chtěl, že plavecký bazén i kurt mám před domem a trenéry v podstatě za sousedy – jeden z nich je otec na rodičovské dovolené a potkali jsme se na hřišti u jištění našich dětí na skluzavce.
Plavat umím stylem paní radová – 100 metrů, hlava nad vodou, pak musím protáhnout stažené tělo a pořádně vydechnout. Tenis jsem do teď pinkala maximálně v Dražovicích na dvorku o zeď, raketou zděděnou po strýci. Jsem tím pádem v obojím začátečník a jako začátečník a ctižádostivá jedničkářka k tomu mám pocit, že abych se něco naučila a plně využila možnosti, kterou teď mám a kterou vzhledem k politické situaci v Turecku zítra mít nemusím, musím a chci se opravdu mimořádně snažit. Trenéry poslouchám tak poctivě jako jsem nikoho nikdy neposlouchala, a čas od času si jejich poznámky dokonce nahraju do telefonu a pak přepíšu do Wordu. V bazénu i na kurtu jedu na 1000%. Dávám si zabrat. Přidávám si bazény. Vybírám každý míček. Jdu daleko za hranici komfortu i bolesti. Zvláštní na tom je, že když se mi pletou nohy, vím, že víc už jsem tomu dát nemohla. A stejně si pořád říkám, jestli nedělám málo. Vlastně mě to docela vystihuje. Tohle jsem já: urputná, snaživá, odhodlaná, jedničkářka, pro kterou je výkon hodně.
Od plavání jsem si teď dala pár týdnů pauzu. Ale tenis trénuju pořád. A dneska to bylo stejné. Zase jsem se snažila: správné postavení, forhendový úchop, otočit na bok, než míček dopadne na kurt, pozor na zápěstí ... načež jsem míček odpinkla kamsi daleko mimo kurt, navíc způsobem, který se podle mě vůbec nelišil od toho, kterým jsem ho trefila, když jsme se s Johnem sešli úplně poprvé a on mě testoval, jestli náhodou nejsem lepší, než říkám. Když to stejným způsobem pokračovalo a já si se zaťatými zuby a úporným výrazem uvědomila, že velmi dobře chápu, co mám dělat, mám to naposloucháno, zapsáno, načteno, ale nejsem prostě schopná to žádným způsobem koordinovaně provést, zaťatá jsem se podívala na Johna a řekla: "Ale já se tak hrozně moc snažím. Co mám ještě dělat?" A on mi na to odpověděl: "Možná se tolik nesnaž. To uvolní křeč, kvůli které máš pocit, že ti to nejde. Nedělej si tenis a život komplikovanější, než jsou. Easy. A ono to třeba půjde líp."
Chápu, co mi říkal, jsem si vědomá téhle malé revoluce, o které jsem přesvědčená, že by změnila nejen můj tenis, ale hodně věcí v mém životě. Ale sedím teď tady po tréninku a přemýšlím, jak to provést, když celý život jsem slýchala přesný opak? Od dětství mě učili, že "bez práce nejsou koláče", že "těžko na cvičišti, lehko na bojišti", že "aby to k něčemu bylo, bude to bolet, pardon, musí to bolet“" A teď mi někdo rozbíjí můj hluboce zakořeněný vnitřní stereotyp a linku, která vede celý můj život tím, že mi tvrdí přesný opak – tedy že k úspěchu povede spíš mírná laxnost, se kterou přijde lehkost, spontánnost a úspěch? Nejen v tenise, ale taky v práci, v lásce, v tom, že se třeba jednou jedinkrát dokážu za něco ocenit? Moc bych si přála dojít k tomu, že si dovolím povolit.
... Třeba i v tom, že pár týdnů nevznikne žádný nový článek na blog, protože mám teď jiné věci na práci. No ale sami vidíte, jak mi to (ne)jde. Nějaké tipy? :)
Žádné komentáře: